STÍNY NOCI 13 ČÁST

 

„No, to nemyslíš vážně, Oxano?!“ zamračila se Diana, na sebe do zrcadla, „to si nemůžu vzít, to můžu jít rovnou nahá.“  

Měla na sobě, dlouhé, červené šaty, princeznovského střihu, s vypasovaným živůtkem, který těsně obepínal její hruď. Hluboký výstřih, spíše více odhaloval, než skrýval a její kyprá ňadra, se nebezpečně drala na svět. A korunu, tomu všemu dával účes, s vysoko vyčesanými vlasy. 

„Jsi krásná, Diano,“ rozplývala se Oxana „myslím, že tohle, Agaton nerozdýchá.“ 

 Po tváři, ji přelétl úsměv. Opravdu, svého bratra nepoznávala. Když ji včera polonahou, zabalenou jenom v jeho košili, přinesl na hrad, poznali, že se stalo něco neobyčejného. Ještě nikdy, to neudělal. Dal ji svou krev. To pro upíra, znamená závazek, na celý život. A označil ji svým semenem, aby ani žádný vlkodlak, neměl sebemenší pochyby. 

„Asi bychom, měli jít, Diano. Je čas.“ Povzbudivě, se na ni usmála, ale sama měla srdce, až v krku. Věděla, že to nebude jednoduché. A ona, měla tak málo času. Tak málo času na to, ji připravit. 

Agaton odnesl večer Dianu do pokoje a pověřil Oxanu, aby ji připravila na dnešní přijímání, protože jeho královské povinnosti, to v tu chvíli, nedovolovali. 

„Diano, vlkodlaci musí uznat, že mu patříš. V jiném případě, tě zabijí.“ Velice dobře bylo všem jasné, že to, co Agaton udělal, svědčilo o jeho veliké lásce, protože dával v sázku víc, než je Dianino pokoření a poroba, dával v sázku svůj život, ve věčné tmě a utrpení.

 „Musíš mluvit, jen když tě vyzve. Odpovídat, pouze na otázky a v žádném případě, se s ním nesmíš přít, Diano.“ 

 Královský, přijímací sál, byl ve druhém křídle hradu. Zde, už dlouhých dva tisíce let, přijímal Agaton, své poddané. Zde se konali audience, bály a hodokvasy. A na každém hodokvasu, bývalo desítky a desítky vesnických dívek a žen, které sloužily spíše coby chodící, krevní konzerva a lehká děva. V té době, nikdo neznal slovo stud a ženy byli ochotné, si přímo na parketu vykasat suknici, pro ukojení tělesných tužeb, vedle ostatních párů. 

Bývali tu kejklíři i šašci, potulní herci i hudci a stejně tak tu vždy, všichni zemřeli. Dobře se najíst, ožrat a dobře pomilovat. Taková byla zábava v tehdejší době, vlastně až do jedné noci, roku 1620.   Od té noci, se všechno změnilo.

 Agaton zrušil všechny bály, plesy, reje a audience začal přijímat, vždy jen první úplněk po slunovratu. Zakázal drancování a plenění a každého vlkodlaka, za porušení pravidel, potrestal smrtí.

 „Musíš vejít sama, Diano,“ usmála se Oxana a zmáčkla ji ruku, „já, budu uvnitř. Leon ti dá pokyn.“ řekla, když došli, až na místo.Věděla, že uvnitř, už všichni netrpělivě čekají, na její přijmutí. 

Vanhelenova smečka, přišla v plném počtu, šesti lidí. Ale co bylo horší, Desdhorfova smečka, v počtu čtyř, se dostavila také. Naštěstí se ostatní smečky účastní velmi málo, ale už tyto dvě, byli až příliš.  

„Dobře to dopadne. Neměj strach, jen stále mysli na to, co jsem ti říkala.“