STÍNY NOCI 15 ČÁST

 

Diana se s hrůzou, posadila na posteli a vyhlédla z okna. Celou noc, ji trápily příšerné noční můry. Stále viděla, jak se ji Agaton ve snu vzdaluje. Jak ji uniká a jak se jeho tvář, halí do černé tmy. 

Venku se stmívalo a oknem do pokoje dopadaly, poslední paprsky slunce. Hlava ji třeštila jako střep a vůbec se cítila, jako po několikadenním flámu. 

Uběhlo už deset dní od audience a celých deset dní, se přesvědčuje, že jí je vlastně úplně ukradený. Že jí je úplně jedno, kde je, a že je vlastně ráda, že mu nemusí čelit.

 Ten večer, než ji Elvíra s Oxanou, odvedli k němu do pokoje, bylo naposledy, kdy ho viděla. Cítila se trapně a poníženě a celé dva dny, nevystrčila nos z pokoje. Až třetí den, se odvážila sejít dolů, ale v pokoji našla jen Elvíru s Oxanou.

 Statečně a uraženě, předstírala nezájem o Agatonovu nepřítomnost a ani slovem se o něm nezmínila. Je mi to přeci úplně fuk, opakovala si neustále dokola, ale musela si přiznat, že o něj začínala mít strach. Nemohla na něj přestat myslet. V noci nemohla spát a ve dne vyhlížela z okna, jeho příchod. Teprve šestý den, se po probdělé noci, odvážila zeptat Elvíry. 

„Vypadáš hrozně.“ řekla Elvíra a změřila si ji pohledem, „jako, kdybys týden, nespala.“  Ale na její váhavou otázku, kde je její syn, jí neodpověděla.

 „Já ji věřím. Miluje ho, cítím to.“  Zašeptala Oxana, když Diana se slzami v očích, odešla.  

„Ale můj syn, už má tak málo času, za osm dní, vstoupí měsíc do novu, a pak…“ Vyhlédla z okna. Kolem dokola, byla krajina pokryta, vysokou vrstvou bílé peřiny. Zatřásla hlavou, aby zahnala chmurné myšlenky „raději se nechá, za živa pohřbít?“ 

Věděla, že ano, klidně to pro svou lásku podstoupí. Agaton dodržel všechno, co bylo psáno ve starém kodexu, ale Diana se mu úplně, a zcela neoddala.

 Poddaní, měli právo, ho uvrhnout do věčné tmy, pakliže ho žena, kterou si označí, se do začátku novoluní, do něj nezamiluje a zcela a bez výhrad, neoddá. Dianino srdce, ho nezavolalo zpět

 Oxana zmáčkla matce ruku. 

„Miluje ji, matko.“  Věděla, na co myslí. Agaton, ji mohl zabít. Kdyby ji, co by vlkodlak zabil, bylo by vše v pořádku. 

„Musíš ji zabít, Agatone. Ty víš, že musíš!“ řekl Leandr a podíval se na svého bratra. Už jednou, mu tato slova řekl, a už jednou, ho bratr neposlechl. Jenže tenkrát, se Agaton své lásky vzdal. Neoznačil si ji. 

Ale tentokrát, to neudělá, věděl to hned, když vstoupila do hradu. Měl jsem ji tenkrát zabít, prolétlo mu hlavou. Měl, a bylo by vše v pořádku. Jenže láska, ke svému bratrovi a úcta, ke svému králi, mu to nedovolila.

 Měli už jen čtyři dny. Pouhé čtyři dny, aby se něco stalo. Aby Agaton přes své pouto označení, cítil, že ho volá. Že po něm touží. Že ho miluje a chce ho. A on, musí být ten, který svého bratra, uvrhne do věčné tmy a utrpení. Zvrátil hlavu a zhluboka zařval. 

Už když se Derdhorf přihlásil k audienci, věděl, že je zle. Byl chytrý. Lstivý a velmi úskočný. Už před čtyři sta lety, jim dalo velkou práci, ho umlčet. A to se Agaton neoznačil. A nyní, když ucítil svou šanci, si ji nenechal vzít. 

Vzbouřil všechny vlkodlaky v okolí, že se jejich král, označil do lidské ženy, která to nepřijmula. A že tudíž, hrozí záhuba, všem vlkodlakům, protože král, se jistě pokusí, pro její lásku spoutat svou moc. Neměli na vybranou. Kodex, to dovoloval a oni museli čekat. 

„To, po mě nemůžeš žádat,“ řekl potichu Agaton a podíval se směrem k černé jeskyni, kde na dně, nekonečné černé jámy, měl najít své vězení, „miluji ji.“ Dodal. Pak se postavil a zahleděl se mezi stromy, kde postávalo několik vlkodlaků. 

Zvrátil hlavu, roztáhl ruce a za příšerného řevu, změnil svoji podobu. Byl dvakrát větší, než ostatní vlkodlaci. Mohutnější, majestátnější. Jeho moc a síla z něj vyzařovala tak, že při pouhém jeho pohledu, se ostatní vlkodlaci krčili na zemi. 

„Já jsem váš král. Váš pán. Já jsem zákon.“ zařval a jedním pohybem ruky, vyvrátil několik stromů i s kořeny. 

„Už dva tisíce let. A to se nikdy nezmění. Nikdy!“