STÍNY NOCI 17 ČÁST

 Agaton vzal pobledlou Dianu do náručí. Byla slabá, jako kotě, vyhublá a oči měla nateklé, od neustálého pláče. Proč se tomu tak bráníš, lásko. Proč? Věděl, že ještě nemají, ani zdaleka vyhráno. 

Položil spící dívku na pohovku, před plápolající krb a pohroužil se do svých myšlenek. Něco tu nebylo v pořádku. Cosi, o čem nemají tušení. Něco jim stále uniká.  Poznal, že Diana přijala označení.  Cítil to, než si ho zavolala k sobě.

 „Brána se neuzavřela, Leandře." Agaton stál, a díval se směrem k jeskyni, ve které byla jeho černá hrobka. 

„Volá mě, cítím to. Cítím, její lásku a touhu, ale brána se neuzavřela, bratře." Poznal, že Diana přijmula jeho označení, a že si konečně přiznala, že ho miluje. Ale něco, nebylo v pořádku. Brána do Agatonovy hrobky, se měla sama zavřít.

 Několik vlkodlaků, stojících opodál, zavětřilo a souhlasně zamručelo. Jejich pán, se označil. Jako jeden muž, položili pravou pěst na srdce a uklonily se.

 „Můj, pane." Ozvalo se sborovým hlasem a postavili se, na stranu, svého pána. 

„Ale ještě nemáš vyhráno, králi!" zpoza stromů, se odlepil jeden z vlkodlaků, „já, požaduji revizi. Brána, zůstala otevřená."

 „Nemáš žádného nároku, Derdhorfe!" zařval Leandr, jedním skokem se ocitl u něj a chytil ho pod krkem.

 „Snad, ale nejsem sám." Zavrčel přidušeným hlasem. 

„Tak dost!" zaburácel Agatonův hlas,  „už jednou, jsem tě nechal na živu, Derndhorfe!"  Ostatní vlkodlaci, stáhli ocas a přikrčily se. Znali moc dobře, pánův hněv a  pamatovali dobu, kdy jakýkoliv jejich odpor, trestal smrtí. 

 „Přivedu Borbélyho," řekl Leandr po chvíli, otočil se na Agatona a odhodil Derdhorfa stranou, „najdeme odpověď." 

 „Už jsi vzhůru?" ozvalo z druhé strany místnosti. Uběhly asi dvě hodiny, od chvíle, co Diana usnula. Všude bylo ticho a přítmí. Jen světlo z krbu, ozařovalo místnost.

 „Jak...,jak, jsi to poznal?" zašeptala. Agaton stál u okna, díval se ven, a ani se neotočil. 

„Podle tvého srdce." Řekl suše.

„Kde jsou ostatní?" špitla nesměle. Začínala mít divný pocit. Zlobí se na ní? 

„Jsou na lovu, Diano." Odpověděl za chvíli a malinko se pohnul. Pak ale, jakoby si to rozmyslel, jen opřel ruku o parapet a sklonil hlavu. 

Diana začínala pomalu panikařit. Srdce se ji rozbušilo tak, že měla pocit, že neslyší, vlastní dech. Cítila jeho smutek, hněv a zlost. 

Tak moc, potřebovala, aby ji obejmul.  Aby ji hladil a konejšil. Aby byl s ní. 

 „A ty..., ty nemáš..." zarazila se. Určitě musí mít hlad. Tak proč tedy... A pak ji to došlo. Nechtěl ji tu nechávat samotnou?

 „A nechceš..., tedy chci říci..." koktala nesměle, „nechceš také..." do očí se ji vehnaly slzy, když se podívala na jeho záda. 

„Nechceš..., nechceš se ze mne napít?" zašeptala konečně a cítila, jak se jí žene krev do tváří.

 „Ty, se mně nabízíš, abych se z tebe nakrmil, Diano?" konečně se otočil.

 Cítila se tak trapně, pod jeho pohledem. 

„Já..., no..., myslela jsem totiž, že musíš mít hlad, tak..." 

 „Pomoz mi, bože." Zasténal. Přisedl k ní a donutil jí, aby se mu podívala do tváře.

 „No, já..., ano. Nakrm se ze mě, Agatone," Vyhrkla, pod sílou jeho pohledu, „jestli to..., jestli to potřebuješ." 

Několikrát se zhluboka nadechl a pak zatřásl hlavou, jakoby si urovnával myšlenky. 

„Jestli to potřebuji?! A ty..., ty to nepotřebuješ, Diano?!" řekl skoro přísným a hrubým hlasem.

 Podívala se na něj uslzenýma očima. Ano. Potřebovala to. Potřebovala to, stejně jako on. Oba dva to věděli. 

„Ano!" zašeptala nakonec, „potřebuji to. Nakrm se ze mě Agatone, prosím. Toužím po tom, tak, že nedokáži myslet, na nic jiného."