STÍNY NOCI 19 ČÁST

 „Můj, králi." Do dveří vstoupil starší muž, s Leandrem v zádech. 

Byl velmi zvláštního vzezření. Byl vysoký a statný, dlouhých prošedivělých vlasů a  pěstěným vousem. Na sobě měl vysoké šněrovací boty, provazem převázanou halenu a kabát, sahající, až k zemi, neidentifikovatelné barvy. Na krku, se mu houpalo asi tucet amuletů a v rukou držel dřevěnou hůl, zakončenou stříbrným hrotem.

 Poklekl, sklonil hlavu, a teprve když mu Agaton pokynul, vstal. Najednou se jeho tvář rozzářila a s úsměvem sobě vlastním, ho objal. 

„Agatone, ani nevíš, jak rád, tě vidím."

 „Jistě, bys byl raději, kdyby tě sem přivedli jiné okolnosti, Borbély." Agaton se podíval na muže, který se konečně, asi po hodině bujarého přivítání, usadil do křesla u krbu. 

„To jistě," řekl, a se zvláštním výrazem na tváři, si prohlédl, svého krále. 

„Ctím a vážím si tě, jako mého krále, a proto bych řekl..., musíš ji zabít, králi."

 Agaton jen zatřásl hlavou k odporu. Opřel se o krbovou římsu a zadíval se do plamenů.

„To nemohu..., miluji ji. A když to bude nutné, raději si vyrvu srdce z těla, abych ji ochránil."

 „A miluji tě, jako svého přítele," povzdechl si po chvíli, Borbély „A vím, že tvá slova, nikdy nejsou planá, tudíž..., jsem na tvé straně, Agatone. Ale nebude to lehké." 

„Jsi nejmocnější, čaroděj všech dob," vykřikla Oxana „přeci musí, existovat řešení."

 „V to, doufám," řekl smutným hlasem a začal nervózně přecházet, po místnosti, „ale, je to dávná kletba, velmi mocné čarodějky, nebude to jednoduché." 

Zastavil se a podíval se svému králi do očí. Znal ho už tak dlouho. Věky. A on jediný, kromě lidí v této místnosti, znal celý příběh. Celý příběh Agatonovy velké lásky a její ukrutné nenávisti.

 Už tenkrát, byl přesvědčen, že tu ženu, měl zabít. Ale co nikdo nevěděl, že to byl on, kterému, ta žena ležela v náručí, když umírala.

 „Odpouštím mu, odpouštím..." zašeptala a unaveně zavřela oči. 

„Musíš zrušit tu kletbu. Musíš ji zrušit, Taro!" Borbély se podíval na umírající dívku, ve svém náručí. 

„Již..., již to nezvládnu, milý Borbély..." rozkašlala se. Celá se třásla a z úst ji po bradě, tekla krev. „Ale nechť..." vztáhla paže vzhůru a podívala se na plápolající, měsíc,

 „Nechť miluje..., a je milován..., když..." ruce ji spadly dolů a s posledních sil, zmírajícím hlasem pravila „když, ho ona..., příjme takového, jaký je. Když mu odpustí, a příjme jeho úděl. Když..., ji její láska, ho dokáže vidět tak..., jak já, to nedokázala." Zatřásla se a ještě naposledy, otevřela oči. 

„Nechť..., nový život, ukončí, toto trápení." 

Borbély zatřásl hlavou a unaveně se svezl zpátky do křesla. Zřejmě je čas, aby Agatonovy řekl, co se tehdy stalo. Ale kde, je ten klíč? Kde, je ta odpověď? 

Agaton se označil. A to je závazek, na věky, věků. Byl si vědom toho, že když se označí, tak už nikdy, nebude cesty zpět. A že, jestli ona ho nebude milovat, tak ho čeká, něco horšího, nežli smrt. A to nemůže dopustit. Nemůže.

„Minulost, se vážně opakuje." Řekl najednou, jako kdyby mu náhle, něco došlo. „Kde je? Musím, ji vidět, Agatone!"