STÍNY NOCI 2 ČÁST

 

Dívka vystoupila z lesa a vysíleně padla na kolena. Když konečně uviděla hradní bránu, unaveně vydechla a rozhlédla se kolem. Obrovský hrad, obehnaný hradbami, uprostřed nepropustného lesa, vypadal zlověstně a strašidelně. 

 Dva dny, se tvrdohlavě plahočila houštinami, ale nechtěla si ani za nic přiznat porážku. Nikdy. Jednou babičce řekla, že se nevrátí dříve, než najde odpovědi na svoje otázky, tak to přece nevzdá hned na začátku.  Její vizáž, také tomu značně odpovídala. Byla unavená, špinavá, ruce i nohy samí šrám, poškrábané od trní a větví, ale hlavně byla hladová. Hodně hladová.

 S nadějí se rozeběhla k bráně, která se před ní, se skřípotem otevřela. Zvláštní, pomyslila si, když vzala za velký kovový kruh na dveřích a několikrát zabouchala. Ještě, že nevěřím na strašidla. 

Těžké, dřevěné dveře se otevřely a shrbený stařec, si ji změřil pohledem. Vypadal, jako z jiného století. Jakoby zaspal dobu. Vůbec, to tu vypadá, jakoby se tu zastavil čas, prolétlo ji hlavou, když vstoupila do ohromné haly, osvícené plynovými kahany. Všude na stěnách, vyseli zvláštní obrazy a místnosti vévodilo veliké dřevěné schodiště. 

„Vítáme tě u nás, děvče.“  na schodech stála starší, asi padesátiletá žena a vedle ní, snad nejkrásnější dívka, jakou, kdy viděla. Vlasy měla černé jako eben a když přistoupila blíž, tak její oči plály, jako smaragdy. 

„Jak ses k nám dostala?“ 

„Já…, no…, lesem, pěšky, auto mi vypovědělo službu, tak…“ zarazila se a na sucho polkla. Měla najednou pocit, jakoby ji někdo propaloval pohledem.

 „Tři dny jsem na cestě, tak se nezlobte, že vypadám….“  rozpačitě si přejela rukou špinavý a potrhaný šat. 

„Mohla bych…, mohla bych si někde umýt tu krev, prosím? Já jenom…, poškrábala jsem se od trní a…“  připadala si najednou tak trapně a nejistě. Obě si jí prohlížely s takovým zvláštním výrazem, jako kdyby tu poprvé v životě, viděli živou bytost.  

„Oxana.“  usmálo se děvče se vykouzlilo ukázkové pukrle. 

„Toto je moje matka Elvíra,  támhleten floutek u dveří, je můj bratr Leandr ...“ na chvíli, se odmlčela , jako kdyby ji dávala možnost, si ho prohlédnout.

 Nic moc zvláštního, prolétlo Dianě hlavou, když se otočila jeho směrem.Vypadal jako typický, nafoukaný, rozmazlený hejsek.

„No..., a toto, je můj bratr Agaton."  dokončila větu a pohodila hlavou, za Dianiny záda.  Nedokázala se podívat, tím směrem. Srdce se  jí rozbušilo, jako na poplach.  Její dech, nabíral na intenzitě a měla pocit, že ji tep bije tak nahlas, že to musí být slyšet. Nervozně, přešlápla z nohy na nohu a když zvedla zrak, spatřila ty nejmodřejší oči na světě. Ještě nikdy se jí nestalo, aby ji pouhá přítomnost muže, takto rozhodila. Cítila, jak se ji hrne krev do tváří a měla pocit, že nedokáže svůj dech, dostat pod kontrolu. 

 Muž k ní, beze slova přistoupil a se zájmem si ji prohlížel. Očima  neustále kroužil v její tváři, jako kdyby viděl přízrak. Vypadalo to, že je překvapený, užaslý, nebo zmatený. Chvíli jen tak stál, pak k ní vztáhl ruku, jedním prstem setřel kapičku krve z její paže a vložil si ji do úst. Ucukl a zatřásl hlavou, jako by si potřeboval urovnat myšlenky.

 „Já jsem Agaton.“ řekl po chvíli a hned vzápětí, se mu dívka, sesunula do náručí.

„Nech připravit horkou koupel a sežeň nějaké lidské jídlo, Leone.“  Agaton pokynul shrbenému starci a vzal dívku do náručí. 

Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Byla tak stejná, tak moc podobná ženě, do které se před čtyři sta lety zamiloval. Jen jednou, ochutnal její krev a už nikdy, na ni nezapomněl. Nikdy. Ještě po čtyři sta letech, cítil vůni její krve. Její kůže. A teď to tu bylo zas. Jedna jediná kapička, jeden jediný pohled a byl ztracen. Cítil se jako panic, před prvním milováním. 

 „Nemůže tu zůstat, Agatone!“  Leandr si složil ruce na prsou a zastavil mu cestu. 

„Uhni mi z cesty, bratře! Víš moc dobře, že tím nic nezmůžeš.“ šlehl po něm pohledem a vykročil do schodů. 

„Asi bych ti měla pomoci bratříčku, nemyslíš?“ usmála se Oxana šibalsky, když položil dívku na postel. 

„Ještě se neprobrala? Horká koupel, ji udělá dobře. Ale u toho…“ zapíchla prst do jeho hrudi a zatvářila se zděšeně, „u toho, ty nebudeš.“