STÍNY NOCI 3 ČÁST

 

„Vy nebudete jíst?“ Diana si nervózně uhladila, dlouhý, bílí župan na těle a podívala se na talíř kouřícího se jídla.

 „Ne, my už jsme jedli.“  Oxana s Elvírou se usadily naproti a se zájmem, si ji prohlížely. Rozpačitě vzala do rukou lžíci a pustila se do jídla.

„Děkuji za…, za ten pokoj, a za tu koupel.“ špitla, aby protrhla hradbu mlčení. Po té, co se vykoupala v obrovské, železné vaně a zabydlila se v pokoji, s velikou postelí s nebesy, jí bylo o hodně lépe.

 „Zabloudila jsi?“ řekla po chvíli Elvíra a přistrčila před ní, hrnek kafe.

 „ Ne, já…, měla jsem, sem namířeno, jen mi auto vypovědělo…“ nedořekla to. Zase měla ten pocit, že se na ni někdo dívá, a po celém těle ji polilo horko.

 „Měla jsi sem namířeno? Ty jsi neslyšela, co se povídá?“ překvapeně si ji změřila pohledem, „že tu straší? Nikdo se sem neodváží, děvče.“ 

„Nevěřím na strašidla a už vůbec se nebojím, však…, co by se mi tady mohlo stát? Také žijeme v lese…, totiž…, moje babička a já, máme domek hluboko v lesích, daleko od lidí, tak…, jsem zvyklá.“  Nejraději by si ukousla jazyk. Tohle jim asi neměla říkat. Co si teď pomyslí?

 „Mimochodem, měla bych se asi představit. Jmenuji se Diana. Diana Prestonová.“   

„A co, tu tedy hledáš?“ Ozvalo se ode dveří. Trhla sebou a podívala se na toho nejhezčího muže, jakého kdy viděla. Ebenově černé vlasy, modré oči. Byli si s Oxanou tak podobní. 

„Já…, odpověď, chtěla jsem vědět, něco o svých předcích. Vyhledala jsem si rodokmen, až do sedmnáctého století, ale tady…, tady moje stopa končí.“ Odmlčela se a čekala. Čekala na jejich reakci. Jakoukoli. Ale nic, jen si ji prohlíželi s ještě větším zájmem.

  „Dobrá.“ řekl teprve po chvíli Agaton, a podíval se zamyšleně do plápolajícího ohně v krbu. 

„Můžeš tu být, jak dlouho potřebuješ. Naše hradní knihovna, je ti k dispozici.“ Otočil se k odchodu a vyběhl do zahrady. Potřeboval být chvíli sám. Potřeboval si utříbit myšlenky. Už dlouho nezažil takový pocit. Čtyři sta let? Jedna jediná kapička krve, a je to tu zas. Zatřásl hlavou, jako kdyby si chtěl sám sobě dokázat, že to není pravda. Nemůže být přeci pravda, že by se zamiloval. Vztekle praštil do stromu, a ten se vyvrátil i s kořeny.

 „Nikdy, ho v sobě, nedokážeš zkrotit, Agatone. Nikdy!“  

Zvrátil hlavu a zhluboka zařval. Potřeboval ze sebe dostat všechen hněv, vztek, a tu nesnesitelnou a nekonečnou marnost. Věděl, že má bratr pravdu. Věděl to, jen si to nechtěl přiznat. 

„Nemůže tu zůstat, Agatone.  Ty víš, co se stane, když tu zůstane.“  Nesmírnou, okem sotva postřehnutelnou rychlostí, přirazil Leandra ke stromu.

 „ Zůstane tu, bratře. To nejsi ty, který tady rozhoduje.“ zavrčel mu do obličeje. Věděl, že tentokrát, se ji nevzdá. Tentokrát ne. I kdyby ho to mělo stát všechno. I jeho věčný, marný a zbytečný život.