STÍNY NOCI 4 ČÁST

 

Diana protáhla svoje unavené tělo a podívala se na hordy knih před sebou. Už čtrnáct dní se probírala hradní knihovnou, ale zatím se nedobrala kýženého výsledku. Nikdy neviděla tolik knih, starých děl, rukopisů, map a svitků pohromadě. Připadala si, jak v Jiříkově vidění. Nemohla uvěřit, že se tolik starých a vzácných děl, může skrývat tady, na opuštěném hradě, na konci světa. 

„Kruci, musím sehnat nějaký kysličník.“ Sykla. Strčila si prst do pusy a podívala se na rezavý hřeb, trčící ze stolu. To mi tak ještě scházelo. Omotala si palec kapesníkem a vyhlédla z okna. Beztak, už je jistě čas na večeři. Její žaludek se náležitě hlásil o slovo.

 „Snad se konečně sejdeme pohromadě u večeře. Stejně, je to divné.“ Neustále ji vrtalo hlavou, jak je možné, že s ní ještě ani jednou nevečeřeli. Že je ještě ani jednou, neviděla jíst ani pít. Za celou tu dobu ani jednou. Seběhla po schodech dolů a zamířila do jídelny. Všude bylo ticho, klid, jen oheň praskal v krbu, a za oknem zapadaly poslední paprsky slunce. 

„Honí tě někdo?“  Ozvalo se od krbu, když vpadla udýchaně dovnitř.  O krbovou římsu, se opíral Agaton, zamyšleně zíral do plamenů, ale ani se neotočil. Ani nemusel. Slyšel, i cítil všechno. I když byla na druhém konci hradu, slyšel ji nadávat, když se pořezala. Rád poslouchal ty její monology a docela mu vlastně i vyhovovala, ta její samomluva. Dokázal poslouchat celé hodiny tlukot jejího srdce. A cítil, její vůni. Vůni její kůže. Jejího těla. Vůni její krve. 

 „Kde jsou ostatní?“ Špitla a podívala se kolem. Bylo ji divné, že se ještě nikdo z nich, neobjevil.  Zvláště Oxana, si ji zřejmě velice oblíbila, protože nevynechala nikdy jedinou možnost, jak být s ní.  

„Jsou na lovu, Diano. Vrátí se k ránu.“  Nechápavě se podívala z okna.  Na lovu?  Teď? Venku už se úplně setmělo, a místnost ozařoval jen oheň z krbu.

 „Potřebovala…, potřebovala bych kysličník…, já…“ Znejistěla. Cítila se v jeho přítomnosti tak zranitelná, a měla pocit, že kdykoliv mu byla poblíž, nepoznávala sama sebe. Ještě nikdy, se jí z žádného muže, nerozklepala kolena tak, jako z něho.

 Když se pomalu otočil a přistoupil k ní, srdce se jí rozbušilo jako o závod. Očima dlouze zkoumal její tvář, ale neřekl nic. Automaticky udělala krok spět, ale v tu chvíli, ji nějakou zvláštní silou popadl  a přirazil ke stěně, vedle krbu.  Hruď se mu zvedala neskrývanou touhou, a když k ní sklonil zrak plný vášně, rozklepaly se jí kolena.

 Jednou rukou vzal opatrně její prst, a vložil si ho do úst. Jak málo, by mu stačilo k tomu, aby si ji vzal. Aby si vzal její tělo. Její krev. Její život.  Ale cítil, že tentokrát, je to jiné. Tentokrát věděl, že chce víc. Chce její duši. 

Slastně zavřel oči a přisál se k jejímu prstu. A zase to tu bylo. Ta neskonalá touha po ni. Po její krvi. Ztěžka položil ruku na zeď, vedle Dianiny hlavy a vzrušeně zasténal. Na chvíli se odtáhl a snažil se získat trochu koncentrace. Opatrně se přiblížil k jejím rtům. Pomaličku, aby ji nevyplašil. K jeho úžasu, se nebránila. Zastavil se centimetr od její tváře a čekal, až alespoň maličko, dostane svůj splašený dech pod kontrolu. 

 „Můj bože.“ Vydechl, a vrhl se na její ústa, s takovou vášní a nedočkavostí, jako by to bylo poprvé v životě. A když mu Diana vpletla prsty do vlasů, neubránil se hlasitému zasténání. Líbal ji vášnivě a náruživě. Líbal ji, jako kdyby na tom závisel jeho život. Ani si nepamatoval jak je to dlouho, kdy naposledy cítil takovou touhu. Roky. Desetiletí. Století?