STÍNY NOCI 5 ČÁST

 

„Tak…, a chci vědět podrobnosti, Diano.“  Řekla Oxana, a usmívala se, jako měsíček. Vtrhla totiž do místnosti zrovna ve chvíli, kdy Agaton vášnivě líbal, a tiskl Dianu ke zdi.

 Zatvářila se překvapeně, a naoko káravě, se podívala na Agatona.  Ano, byla překvapená, v první chvíli jistě. Viděla kdy vůbec, Agatona v takovémto rozpoložení? Zašátrala v paměti. Ne, jistě ne. Za celou tu dobu, za celý ten nekonečný a věčný život, nikdy.  Ale hned vzápětí, ji vystřídala jiná emoce. Radost. Vážně měla radost, že vidí svého bratra takto. Zamilovaného? Nemohla tomu uvěřit. Ještě jednou si ho změřila, vševědoucím pohledem, a když za ním zapadly dveře, vrhla se na Dianu. 

„Tak honem. Mluv!“ dotáhla překvapenou Dianu na pohovku u krbu, „a nic, mi nezatajuj!“  A s vítězoslavným výrazem ve tváři, se posadila vedle ní. Byla ráda, že je tu. Konečně, nějaké povyražení. Konečně se v tomto nudném sídle, něco dělo. Oblíbila si Dianu na tolik, že se sama pasovala do role její chůvy.

 „Já…, nevím, co chceš slyšet.“ zašeptala Diana a sklopila zrak.

 „Jaké to bylo? Byl něžný, vášnivý, divoký?…, no tak, Diano,“ Zamračila se na ni „líbilo se ti to, viď?“

 „ No já,…, já nevím…“ pokusila se vstát, ale Oxana ji stáhla zpátky na pohovku.

 „Nepustím tě, dokud mi neřekneš pravdu. Jsme kamarádky, ne?“ chytla ji za ramena a podívala se, ji do očí, „nikdo tu přeci není, jsme tu jen my dvě. Tak mluv, prosím. Líbilo?“ Diana přikývla hlavou k souhlasu a obličej, ji polil ruměnec. 

„Vážně?“ vypískla Oxana radostí, a objala ji. 

„No, ano líbilo, moc. On je…, je…, zvláštní.“ zašeptala po chvíli. 

„To ano.“  Ani nevíš jak.

„Promiňte, pán říkal, že vám mám dát tohle.“ Ve dveřích stál Leon, a v ruce držel lahvičku s kysličníkem.

 Oxana se zadívala na lahvičku, a pak její zrak zabloudil k její ruce. Najednou si byla stoprocentně jistá, že tady se odehrává něco zvláštního. Ano. Její velký bratr, se asi vážně zamiloval. Nikdy, by se tváří v tvář takovému pokušení nesnažil, tak ovládat. Nikdy. Jedině, kdyby mu na tom záleželo. Kdyby mu na ní, záleželo. 

Po tváři, ji přelétl úsměv. Že by se konečně někdo dostal pod tu hradbu, kterou kolem sebe vystavěl? Že by se mu konečně, nějaká žena, vryla do srdce? Ačkoli, si vždycky myslela, že je to zhola nemožné, určitě je tomu tak. Přehrála si v hlavě všechny ty chvíle, kdy byl s Dianou. Všechny ty jeho pohledy, a i když se to snažil skrývat, bylo ji to jasné.  Její velký bratr, o kterém si myslela, že své srdce ztratil už dávno, ho znovu našel.

 „A jak jde tvé pátrání, Diano?“ řekla po chvíli. Uvědomila si, že nepřítomně zírá do plamenů, a přiblble se usmívá. 

„No já…, moc jsem zrovna nepokročila,“ zamračila se „zatím jsem nenašla jedinou zmínku o místním osídlení. Vypadá to, že vesnice jménem Vlčí Doupě, snad vůbec neexistovala.“ Oxana vytřeštila oči, a ohromeně si změřila Dianu pohledem.

 „ Ty hledáš vesnici jménem Vlčí Doupě?“