STÍNY NOCI 6 ČÁST

 

Agaton stál u okna, a zamyšleně se díval ven. Uběhl týden, od té doby, co ji políbil. Celý týden od chvíle, kdy ji k sobě tiskl.  Stále cítil hebkost jejích rtů, tu sladkost její krve. A stále slyšel, její slova… „Vlčí Doupě.“ 

 Byl si už naprosto jistý, že je to ona. Potomek ženy, do které se před čtyři sta lety zamiloval. Musí být. Však když ji poprvé uviděl, měl pocit, že se mu to jenom zdá. Ta podoba.  A ta chuť její krve. Je to ona, určitě. 

Není nikdo, kdo by mohl hledat svoje předky, z tohoto zapadlého kouta světa. Nikdo. Nikdo tehdy nepřežil. Vyplenili celé vesnice v okolí. Přežil tenkrát jeden jediný člověk, dívka, do které se bezhlavě zamiloval. A která ho až do své smrti, ze srdce nenáviděla. Zavřel oči, a ponořil se do svých vzpomínek. Všechny vesnice v okolí v té době, zanikli. Nikdo se už nikdy neodvážil se usídlit, v těchto končinách. Lidé věřili, že tu žije ďábel. Že tu straší, a že se zde nachází, brána do pekel.

 Ona dívka, se tenkrát uchýlila do hloubi lesa a stala se z ní, velmi uznávaná a mocná čarodějka. Její nenávist k němu, ji hnala dál a dál. Pro znalost černé magie, k ní s širokého a dalekého okolí, přicházela spousta lidí. Kletby, uhranutí, věštění, i lektvary všeho druhu, to vše od ní žádali. A to vše, ona jim s radostí dávala. Její nenávist ji dohnala tak daleko, že ji Svatá inkvizice odsoudila k upálení na hranici. A tehdy mu odpustila, snad. Zachránil ji totiž z plamenů a odnesl do lesů. Věděl, že už ji neuvidí, a tak poprvé a naposledy ve svém životě, řekl ta dvě slova „Miluji tě“ a zmizel.

 „Zakrátko, bude zima.“ řekl, aniž by se otočil od okna. Dveře se se skřípotem otevřeli a dovnitř vstoupila Diana. Poznal to.

 „Brzy napadne sníh, a půl roku, se odtud, nikdo nedostane,“ odmlčel se a otočil se na ní, „měla bys to vědět, Diano.“ 

 Zapátral v její tváři. Byla nejistá, nervózní, a její srdce bilo jako na poplach. Tolik se bál, že odejde. Tolik se bál toho, že najde odpověď a zmizí, ale přesto cítil, že ji nesmí klamat. 

„Já…, no…“ zakoktala se a sklopila zrak. Slyšel, jak její dech nabírá na intenzitě a viděl, jak se lehce třese. Měl sto chutí ji obejmout, líbat, hladit, a nikdy nepřestat. 

„Ale samozřejmě…“ zašeptal, přenesl se k ní, a jedním prstem ji zvedl bradu, „samozřejmě, tu můžeš zůstat, jak dlouho chceš.“ 

Nahlas polkla a podívala se mu do očí. „Ráda…, je toho tolik, že…“ 

Lehce přikývl, ale ani na vteřinu nespustil oči z její tváře. Zhluboka se několikrát nadýchnul, a pak se pomalu sklonil k její tváři. Pomalinku, ale očima zkoumal její reakci. Nezaváhala. Neodtáhla se, tak se odvážil, a lehounce ji políbil na rty. Tak lehounce, ale přesto cítil tu nesmírnou, až magickou přitažlivost. 

„Bože, pomoz mi.“ Zasténal a vrhl se na její ústa. Hladově drtil její rty a tiskl ji k sobě tak pevně, že to musela cítit. Musela cítit, přes tenkou látku oblečení, jeho touhu. Přenesl se s ní ke stěně pokoje, a přirazil ji ke zdi. Líbal ji zuřivě všude, kam dosáhl. Na ústa, tváře, krk, a když jazykem přejížděl její tepnu, zasténal. Připadal si jako školák. Jako šílenec. Chtěl víc, chtěl všechno co mu může dát. Jeho ruce bloudily po jejím těle a hladily její ruce, boky, ňadra. A když zabloudily pod výstřih košile a jeho ruce ucítily hebkou kůži jejích prsou, zařval jako raněné zvíře a jedním trhnutím, ji z ní strhl.

 „Tolik, po tobě toužím.“ zašeptal, do jejích rtů, ale ani na vteřinu, ji nepřestával hladit a líbat. Teprve když znovu přejel jazykem, její tepnu na krku, se na chvíli zarazil, ve snaze popadnout dech. Zavřel oči a ztěžka oddechoval. Stačí tak málo. Tak málo, a on, by tolik chtěl.

 „Musím…, musím ti něco říci, Diano,“ vypravil ze sebe. „Je tu něco, co bys měla vědět.“ Malinko poodstoupil, aby ji viděl do tváře. Musí ji to říci. Alespoň, polovinu pravdy, musí. 

„Nemusíš se mě bát. Nikdy, bych ti neublížil,“ zašeptal, a pohladil ji po tváři.

 „Nebojím se…, já…“ po tváři mu přelétl úsměv. Bylo mu jasné, že si myslí, že mluví o tom, co se tady před chvílí stalo. 

„Jsem upír, Diano.“ zašeptal a čekal, co se bude dít. Čekal na její reakci. Jestli vykřikne, uteče, ale nic. Jen stála, a po chvíli, se ji malinko zvedl koutek úst.

 „Upír? Ty…“ zatřásla hlavou k odporu. Nenechal ji domluvit. Jen ji chytil za obě ruce a očima zakroužil v její tváři.

 „Nemusíš se bát, “ zopakoval, a aniž by z ní, spustil zrak, změnil svoji podobu. Vysunuli se mu tesáky, oči mu ztmavly a po tváři naběhly modré žíly.