STÍNY NOCI 9 ČÁST

 

„Agatone!“ vykřikla Diana a zakryla si ňadra dlaněmi, ve snaze zakrýt svou nahotu, „co tu děláš, kruci?!“ 

 „Nebyl bych tu, kdybys mě k tomu nedonutila. Tady se musí zákazy dodržovat, Diano.“  Řekl naštvaně a zkřížil ruce na prsou. „Doporučoval bych ti, abys vylezla ven. Touhle dobou, je už voda hodně studená, lásko.“  

„To mě ani nenapadne…!“ vrátila mu „ty mi nemáš co přikazovat.“ Zamračila se a rozhlédla se kolem, jako by hledala nějaký záchytný bod, za který by se mohla skrýt. V tom si všimla Oxany , jak vylezla z vody a obléká se do šatů. 

„Oxano, nenechávej mě tu s ním samotnou. Udělej něco!“ se zoufalou prosbou ve tváři, na ní upírala svůj zrak.

 „Nemůžu si to dovolit, Diano.“ Odvětila a natáhla si poslední kus oděvu, „ale myslím, že se nemáš čeho bát.“ Zasmála se a zmizela mezi stromy. 

Tím bych si nebyl tak jistý, prolétlo Agatonovy hlavou, když se podíval na svou vyvolenou. Měl sto chutí, se na ni vrhnout a milovat se s ní, dokud ji ten vzdor, nevyžene z hlavy. 

 „Vylez z vody, Diano!“ zavelel a začal si pomalu, rozepínat knoflíček u košile. 

„Co…, co to děláš?“ zakoktala se a zachvátila panika.

 „Nečekám, že bys mě chtěla poslechnout, tak si pro tebe dojdu.“ Procedil mezi zuby. Odhodil košili, boty, vstoupil do vody a než se stačila Diana vzpamatovat, byl u ní. Přehodil si vřeštící dívku přes rameno a vynesl ji z vody.

 „Nemáš, žádné právo, nech mě být…!“ vřeštila Diana a mávala nepříčetně rukama. Ani si neuvědomila, že je nahá. A teprve po dlouhé chvíli, kdy jen tak stál a díval se na ni, ji to došlo. Zarazila se, podívala se mu do očí a udělala krok vzad. 

 „Tak za prvé…“ pronesl klidně a prohlédl si ji, od hlavy až k patě, „tady se pravidla dodržují, Diano!,“ udělal krok směrem k ní, „za druhé, v žádném případě, zítra neopustíš hrad. A za třetí…“

 „Nemáš žádné právo…“ nenechala ho domluvit, ale hned vzápětí, toho litovala. V jeho tváři se zračila zuřivost a vztek. A když udělal krok směrem k ní, oči se mu blýskali jako diamanty.

„Nedáváš mi jinou možnost, lásko.“ Řekl skoro šeptem, ale se značným důrazem, na každé slovo. 

„Nechtěl, jsem to udělat. Ještě ne…“  

„Co…, co to děláš…“ pípla ustrašeně. Udělala další krok vzad, zakopla o kořen stromu a poroučela se k zemi. 

„Ty nemáš vůbec ponětí, lásko, s čím si tady zahráváš…“ pomalu si rozevíral, pásek u kalhot. Musel to udělat, věděl to, i když se tomu tak dlouho bránil. Musel ji označit. Musel ji označit tak, aby si na ni žádný, z jeho poddaných, nemohl činit žádný nárok.

 On. První. Napůl upír a napůl vlkodlak. Jedině on, měl právo, rozhodovat a životě a smrti, všech lykantropů. Jedině on, měl v rukou, jejich bytí. A jedině on, si nemohl dovolit, sebemenší zaváhání.

 Věděl, že kdyby kdokoli, z jeho poddaných zjistil, že má jakoukoli slabost, pokusily by se ho uvrhnout do tmy a nechat na věky hnít v nějaké díře. Protože, kdyby věděli, že chce navždy spoutat svou vlkodlačí část, ze strachu, aby neublížil své vyvolené, nic jiného, by jim nezbývalo. 

Ano, jakmile by totiž spoutal svou část vlka, všichni lykantropové, by ztratili svou moc. Byl nucen, si ji označit, aby ji chránil přede všemi, i před sebou. Musel ji označit svou krví a svým semenem. Jedině tak, každý lykantrop pozná, že patří jemu. 

„Agatone…,po…,počkej, já…“ koktala a zděšeně se dívala, jak si rozepíná zip u kalhot. 

„Už je pozdě, lásko,“ vydechl zadýchaně a zadíval se ji do očí, „víš, že ti neublížím.“