STÍNY NOCI 22 ČÁST

 „Diano, měla by ses vrátit zpátky, do hradu." Ozval se Oxanin hlas, za jejími zády. 

Konečně, po několika dlouhých dnech, opustila dobrovolnou izolaci pokoje. Myslela si, že neviděna, se vytratila do zahrady. Zahalena, do dlouhého, huňatého kožichu, se už nejméně tři hodiny, procházela, po bílých cestičkách v zahradě a přemýšlela.

 Cítila se zrazená, ztracená, opuštěná. Dlouho, ji trvalo, než se prohrabala starými svitky a než všechno pochopila. Kdo je on a konečně, dostala odpověď na otázku, kdo je ona. Potomek, jediné přeživší ženy, ze zaniklých vesnic v okolí. Nemohla tomu uvěřit. Že je tak krutý a bezcitný.

 „Nenávidím, tě." Řekla, do ticha, hradní knihovny. Nemohla tušit, že všechna její slova, vyřčená ve vzteku, se donesla, i k Agatonovým uším. 

Její nitro, zachvátil hněv a vzdor. Zavřela se v pokoji a nechtěla s nikým mluvit. Nikoho vidět. Hlavně jeho ne. Už nikdy. Říkala si stále dokola, jak moc ho nenávidí, jak ho nesnáší a jak moc, si přeje, aby ho nikdy, nepotkala. Nikdy. 

Ve dne, se svému vzteku, dokázala postavit, ale v noci..., v noci to bylo horší. Když zavřela oči, viděla jeho tvář. Jeho oči. Cítila jeho ruce a rty. Cítila jeho touhu, lásku, něhu. A její rozpolcená duše, toužila po tom, aby byl zase s ní. Aby ji miloval. Ochraňoval. Konejšil. Líbal.

 „Je zima, Diano. Musím, tě přivézt." Oxana položila ruku, na její rameno. 

„Myslela jsem, že o mně nevíte. Snažila jsem se o to." Špitla Diana, ale neotočila, se.

 „Kdo ti nakázal, mě přivézt, Oxano," došlo ji náhle a vzdorovitě, se podívala Oxaně do očí. „mám svůj rozum a budu si dělat, co chci." 

Všechno se v ní bouřilo. Věděla, že to byl on. On..., kterého tak moc, nenávidí. Ano! Tak proč, když zavřu oči, stále ho vidím, prolétlo ji myslí. Proč, po něm tak moc toužím? Proč, toužím po tom, aby se ze mě krmil a aby si mě vzal. Jakkoliv. 

„Protože, ho miluješ. To je celé, Diano. Tak si to, konečně, už přiznej!" odpověděla Oxana, jako kdyby, slyšela, její myšlenky. 

„Ne! To..., to není pravda," Vyprskla Diana „není to pravda! Není to možné. Já..., nemůžu..." podlomil se ji hlas a z očí, se ji začaly řinout slzy. „Když on je..." zašeptala po chvíli a rezignovaně, svěsila ramena.

 „Je takový, jaký je, Diano. Tvůj život, proti jeho, je jak pouhé mrknutí oka. Ty nevíš, co obnáší žít, tak dlouhou dobu. Věky. Není to lehké..., a nikdo z nás, by nechtěl být, v jeho kůži. I když je král, věř mi."

 Dianě, se kutálely slzy po tváři. Nadechovala se k odpovědi, ale vlastně, nevěděla, co říci. Chtěla to vyslovit. Chtěla zase říci, nenávidím, ho, ale nešlo to. Nešlo, protože, věděla, že to není pravda. 

„Můžeš ho milovat, nebo nenávidět Diano. Musíš si vybrat." Podala Dianě ruku a pevně ji sevřela. Poznala, v jakém je, rozpoložení. A chtěla Dianu přimět, alespoň, k nějakému činu. 

„ A jestli ho miluješ, musíš přijmout, i jeho úděl."