STÍNY NOCI 28 ČÁST

 Diana se posadila, zabalila se do rudého plátna a spustila nohy z kamenného lože. Zmateně se rozhlédla kolem a pak zakotvila v Agatonově pohledu. Stál, ani se nepohnul. Dokonce se ji zdálo, že se mu lesknou oči. Dost dobře, vůbec nechápala, co se tady děje. 

Veškeré osazenstvo sálu, na ni upíralo svůj zrak, jako by ji vidělo poprvé. Jako by viděli přízrak, nebo ducha. Očima zakroužila, Agatonovi ve tváři. Vyčetl v nich, její nevyřčenou otázku a konečně, se trochu vzpamatoval. Udělal dva kroky směrem k ní a poklekl.

 „Má, paní." vydechl a sklopil hlavu, ve znamení úcty a pokory. Pak políbil hřbet její ruky, vstal a postavil se čelem, ke svým poddaným. Všichni stáli a dívali se s úžasem a překvapením, na svého krále.

 „Zázrak." Ozvalo se, ze sálu. „Div, kouzlo, nadpřirozené síly." Odpovědělo mu další a další a v sále, to najednou hučelo, jako ve včelím úle. 

„Poklekněte, všichni." Borbély udeřil berlí do země a čekal, až sál ztichl. 

„Dnešnímu přijímání, bylo učiněno, za dost. Uctěte svého krále a jeho vyvolenou." Jeden po druhém, pomalu uklekli a skláněli hlavu, ve znamení úcty. Všech dvanáct stařešinů, se uklonilo a pravou rukou na svém srdci, dali svému králi najevo, svou oddanost. 

„Dokonáno, jest. Tak pravila Sába, a my svému králi, s radostí, blahořečíme." Řekl, první ze stařešinů a pokorně sklonil hlavu. 

„Derdhorfe, uklekni!" Leandr se postavil a zařval na hlouček Derdorfovi smečky. „Pochybuješ snad stále?!" zuřivým pohledem, si změřil několik mužů, sestoupil z trůnu a postavil se, vedle svého bratra.

 „Tvá opovážlivost, nezná mezí," ozval se Agatonův hlas, „máš snad tolik odvahy k tomu, abys na sebe přivolal hněv, svého krále?!" zaburácel a udělal několik kroků, směrem k nim.

 Všichni okolo se strachy přikrčili a rozestoupili. 

„To..., to bych si nedovolil. Jenom..." zaskřehotal ustrašeně a udělal automaticky, několik kroků vzad, „jenom bych rád věděl, jak je možné, že ty..., ač jsi náš král..." úlisně se uklonil „jsi počal, s lidskou dívkou."

 „Osud." Ozvalo se ode dveří a všichni se otočili. 

Ve dveřích stála Brunhilda. Změřila si kolemstojící pohledem a vykročila uličkou k trůnu. Nikdo se neopovážil ani hnout. Všichni, z této ženy cítili nesmírnou sílu a moc. Došla až k Agatonovy a uklonila se. 

„Osud, králi. Je to tvoje prokletí a její osud." Podívala se na svou překvapenou vnučku. 

Bylo vidět, že se Dianě honí hlavou spousta otázek. Překvapeně, těkala očima z jednoho na druhého a její výraz, se postupně měnil z údivu, až po zjištění. Nakonec zatřásla nevěřícně hlavou, aby si urovnala myšlenky a několikrát zamrkala. Nemohla tomu uvěřit. Zalapala po dechu, automaticky položila ruku na břicho a zadívala se, Agatonovi do očí. Je to pravda. Poznala to z jeho výrazu. Poznala to z výrazu, všech přítomných.

 „ Ano, děvče," zašeptala Brunhilda, „čekáš Agatonovo, dítě."