STÍNY NOCI 29 ČÁST

 „Nemůžu, ji tomu vystavit." Zašeptal Agaton a pohlédl dolů, ze svého trůnu, na všechny přítomné. 

Uběhli asi tři hodiny od chvíle, kdy se dozvěděl, že Diana čeká, jeho dítě. V přijímacím sále, zůstali už pouze stařešinové, Borbély s Brunhildou a Oxanou. Všechny ostatní, Agaton ze svého hradu vykázal a matku s Dianou, poslal do svého pokoje. 

„Nemáš na vybranou, Agatone. Musíte podstoupit magický rituál. Je to nezbytné. Jen tak, se brána uzavře," zadíval se na něj Borbély,„jarní rovnodennost a onen úplněk, bude za deset dní a je to..." 

„Ale je to pro ni, moc nebezpečné," nenechal ho Agaton domluvit, „nemůžu ji nyní, vystavit, takové hrůze." 

Zoufale si prohrábl vlasy a sklonil hlavu. Cítil se najednou tak bezradně. Stále tomu nemohl uvěřit. Bylo to něco, co nikdo nečekal. Byl to zázrak. On, původní. První. Napůl upír, napůl vlkodlak. On, čeká dítě, s lidskou dívkou. Dítě?

 Cítil se šťastný a zároveň tak bezradný. Bylo to něco neuvěřitelného, a proto měl strach, z lidské pověrčivosti a zášti. Tušil že Derdhorf, ještě neřekl, poslední slovo. 

„Ona to zvládne, králi," řekla Brunhilda zamyšleně a změřila si ho pohledem, „je to moje vnučka, znám ji. Je to silná a odvážná žena. Musí to být, Borbély má pravdu." 

Věděl to. Moc dobře věděl, že pakliže, se v onen den, s Dianou nespojí v místě zvaném, Vlčí Jáma, je konec. Navždy. Černá díra, se nad ním uzavře a on v ní bude dlít, svůj věčný život.

 „My všichni, náš králi..." ozval se jeden ze stařešinů a ukázal na své přísedící, „my všichni, jsme tví oddaní poddaní a uděláme vše, abys ty i tvá žena, byl v bezpečí. Jsme s tebou, králi." Poslední větu, už řekli sborově, jako jedním hlasem.

 „My všichni, jsme s tebou, Agatone," řekl Leandr, „nehodlám, svého bratra, svrhnout, do věčné tmy." 

„Ale nemůžu, to po ní žádat," zašeptal Agaton, „v mé nejhroznější podobě, se mi nikdy, nemůže oddat. Ne, teď." Dodal, ještě tišeji. 

Věděl moc dobře, jak moc je děsivý. Nebezpečný a hrůzostrašný. Pekelně otřesný a ohromný. Věděl to, a nikdy, nikdy mu to nevadilo. Až teď. Při představě, že ta křehká dívka, žena, která čeká jeho dítě, se mu oddá, ho pojal strach. 

„Ale..., jsi to stále ty, Agatone, nemám pravdu?" řekla Oxana a stiskla jeho rameno. Poznala, na co myslí. Znala svého bratra, přeci jenom už dost dlouho na to, aby to poznala. Aby poznala, že má strach o ni a raději se nechá uvěznit, než ji tomu vystaví. 

„Nemám pravdu, Agatone?" řekla ještě jednou, „tvoje duše, se přeci nezmění. Jsi to stále ty. A Diana, tě miluje, zvládne to, musíš ji věřit. Musíš!"

 „Je to její osud," zašeptala Brunhilda, „po celé generace našeho rodu, si předáváme toto svědectví. Po celé generace, se připravujeme a čekáme. Čekáme, až se naplní ona kletba a náš rod, si bude moci v klidu vydechnout. V klidu a míru, králi. A ty..., ty jsi nám to povinen. Jsi nám dlužen, pomoci toto trápení, ukončit."