DIVOKÝ LOVEC 12 kapitola

 „Můj, pane." Uklonil se Fabián Borek z Borku svému pánu, když vjel do vrat. Bylo to tři dny, kdy značně rozezlen, vyrazil se svými psy do lesů. 

Moc dobře věděl, že toto jeho rozpoložení, způsobila jeho dcera. Nejraději by ji přehnul přes koleno, ale pozdě bycha honiti. 

Její vzpurná, neposlušná a vzdorovitá povaha, mu už vykouzlila nejednu vrásku na čele. Tolikrát už se snažil, ji najít muže, který by ji zkrotil a přivedl k rozumu, ale ona o žádného nejevila sebemenšího zájmu. Až teď, pomyslel si a podíval se na svého krále. 

Stále to pro něj byl on, kdo byl pravým, jediným a právoplatným dědicem trůnu. On, ne ta zrůda, v lidské podobě. A i když musel přiznat, že z tohoto muže, by měl vít větší strach, obavu a děs, neměl. Cítil, že mu kdesi v hloubi duše, dřímá dobré srdce. 

„Můj pane..., má dcera..." zašeptal značně vyděšen. Měl o ní takový strach. Hned druhý den, kdy Dragan odjel, se vydala i přes jeho zákaz do lesů.

 „Chtěla se projet. Je to už dva dny, pane. Mám strach..." vykoktal a do očí se mu nahrnuly slzy.

 Dragan si jen změřil muže pohledem, a když viděl zoufalost v jeho očích, odpustil si i poznámku, o její neposlušnosti. Však ji to značně vyčiní sám, až ji najde. Byl rozhodnut, ji přinutit k poslušnosti, jakýmkoli způsobem.

 Bez jediného slova se otočil, zapískal na psy a tryskem vyrazil do tmy. Napínal svůj abnormální zrak a sluch, ale nikde ji neviděl, ani neslyšel.

 Jel tak rychle, že se kopyta jeho koně, vznášela nad zemí a pro necvičené oko, byl v tu chvíli, a v té rychlosti, sotva postřehnutelný.

 Najednou zaslechl z dáli výkřik a tlumené hlasy. Pobídl koně, k ještě větší rychlosti a zastavil se, až na kraji lesa. Před jeho očima se rozléhalo široké údolí, poseto mnoha dřevěnými chatrčemi a v dáli, stál jeho hrad. 

Tak dlouho, tady nebyl. Zařekl se, že se sem už nikdy nevrátí. Že už nikdy nevkročí noha jeho koně, na toto území. Náhle ucítil slabé píchnutí u srdce, když uslyšel, jemu známí výkřik. Byla to ona. Jistě.

 Znovu popohnal svého koně, bez ohledu na jeho předsevzetí. Strach o ni, byl o mnoho silnější, než jakýkoli úmysl. 

Při dalším jejím výkřiku ještě přidal, a i jeho psy, se s hrozivým vytím, v té rychlosti, pomalu vznášeli nad zemí.

 Skupinka podivně oblečených mužů, v šedivých hábitech ovázanými provazy, táhnoucí bezbrannou dívku, se zastavila a zadívala se do dáli. Ještě nikdy, nic takového neviděli. Řítil se k nim jezdec, démon, nebo duch?

 S hrůzou, sledovali neobvyklý obraz před sebou, a když přijel blíž, pokřižovali se. 

Jezdec se zastavil na kraji vesnice, na příjezdové cestě před domy a změřil si pohledem podivnou skupinku. Všichni, se dívaly vyděšeně jeho směrem a nikdo se neodvážil, ani pohnout.