DIVOKÝ LOVEC 15 kapitola

 „Jsem zvíře. Ďábel. Jsem monstrum, v lidské podobě." Chrlil ze sebe Dragan a vztekle praštil pěstí do stromu.

 Hned po tom, když si ji vzal, odvezl ji na svou tvrz a vyrazil do lesů. Musel se uklidnit. Musel ze sebe dostat všechny ty hříšné myšlenky, které se mu usídlili v hlavě. 

Vůbec nerozuměl tomu, že se nedokázal ovládnout. Že se na ní vrhl a vzal si ji tak, jak o tom už několik dní snil. Zařekl se přeci, že to nemůže udělat. Že nesmí. Že je to nebezpečné, pro ni.

 Zoufale si prohrábl své vlasy, při představě, že by ji ublížil. Mohl jsem ji zabít, prolétlo mu hlavou, a tehdy si naplno, a v celé síle uvědomil, že ji miluje. 

„Konečně sis to přiznal, Lovče." Ozvalo se za ním. Ani se neotočil. Věděl, že je to stará čarodějka. Vždy, byla někde poblíž. Dokonce ji někdy i podezříval, že ho sleduje. 

„Miluji ji." Řekl suše a najednou měl pocit, že se mu ulevilo. Konečně to řekl. Přiznal, ale šťasten z toho nebyl. 

„Miluji ji, Jadwigo. I když vím, že jí nejsem hoden. Neměl bych. Já..., vzal jsem si ji jako zvíře. Miloval jsem se s ní," chrlil ze sebe, „ale nemohl jsem si pomoci. Nemohl. Tak moc po ní toužím. Tak moc, že se bojím, že se nedokáži ovládnout."

 „Všechno, je jak má být, Lovče." Řekla potichu a lehce se dotkla jeho ramene. Věděla, co ho tíží. Jeho srdce začalo znovu bít. Konečně cítil nějaké emoce a dokázal, cítil lásku. Miloval. Ale jeho duše, byla stále duše démona. 

Byl nesmrtelný. Nebezpečný a divoký. Jeho hněv, dokázal zabíjet pouhým pohybem ruky. Jeho druhové byli divocí psy a vlci. Démoni, běsi a prokleté duše. Stejně tak, jak ta jeho, černá duše démona.

„Jsem Divoký Lovec. Nemůžu milovat. Nemůžu si to dovolit, Jadwigo. Můj život, je zde. Jízda v čele spanilé honby. Temnota, bouře. Nečas a chaos. Nemůžu..., co když..., ji zabiji." Dokončil už jen šeptem. 

„Přesto ti pravím, nemáš jinou možnost, Lovče. Ona je tvůj osud, a ty, musíš věřit sobě a musíš věřit jí." Tak ráda, by mu nějak pomohla, ale vyhrát nad sebou, mohl jenom on sám. 

Jeho strach, pramenil z nepoznaného. Ještě nikdy, nemiloval. Tato emoce mu nebyla dána. Až teď, když se jeho srdce probralo k životu.

 Žádný lidský neduh, nešvar, ani žádná lidská slabost, ho nikdy netížila. Svou velikou sílu a moc, zatím používal pouze v hněvu a nutnosti. Moc, kterou v sobě měl, a které se už nikdy, nedokáže zbavit. Jen se ji musí naučit ovládat i ve chvíli, kdy je šťasten.

„Vím, z čeho pramení tvé obavy. Bojíš se, že tvá vášeň, touha a chtíč, ji ve chvílích, kdy se budete milovat, usmrtí. Že nedokážeš, ovládnou svůj zápal a zkrotit svou sílu a moc." na chvíli se odmlčela a když poznala, že se vzdal, když si jen slabě oddechl, pokračovala.

 „Musíš se naučit ji v sobě zkrotit. Musíš se naučit ovládat i ve chvílích, největší slasti a blaženosti. Musíš se naučit svou moc, používat i ve chvílích, kdy tvé tělo a tvůj mozek, ovládnou i jiné emoce, než zloba."