DIVOKÝ LOVEC 16 kapitola

 Bianka se na sebe podívala do zrcadla. Nikdy v životě na sobě neměla nic, tak krásného. Nádherné žluté šaty, jemně splývaly po jejím těle. Její ňadra se nebezpečně drala ven z hlubokého výstřihu, odhalující ramena. A její dlouhé vlasy, jí Edeltrauda vyčesala do vysokého drdolu. 

„Pán si přeje, abyste s ním povečeřela, paní. Jste připravena." Řekla po nekonečné proceduře, která tomu předcházela a změřila si ji pohledem. Ještě nikdy se nestalo, aby si její pán někoho takto připustil k tělu. Aby někoho hostil ve svém domě, nebo s ním dokonce povečeřel. Nikdy.

 Ukázala ke dveřím a zavedla překvapenou Bianku, do hodovní síně. 

Byla to místnost s kamennou podlahou, čtvercového tvaru. Zdi byli z neopracovaného kamene a po celém obvodu byly posety desítky zvířecích trofejí. Uprostřed místnosti stál dlouhý dřevěný stůl, osvícen svícny a kahany. 

Bianka se posadila na vysokou vyřezávanou židli a nervózně si uhladila šaty. Vůbec nevěděla, co si má o tom myslet. Bylo to zase dlouhé dva dny, kdy ho spatřila naposled. Zase zmizel bez jediného slova a nechal ji zmatenou a toužící.

 Vzpomněla si na to, jak moc byla šťastná, když ji zachránil a odvezl zpět. Když se objevil na svém koni v doprovodu svých psů, vypadal tak tajemně a nebezpečně. Ještě teď, se ji při té vzpomínce rozbušilo srdce. Nebo možná ani nepřestalo bušit, protože stále myslela jen na to, jak se milovali. 

Toužil po ní, poznala to, i přes svou nevinnost. Tak proč, pak zase zmizel a už se neukázal? Proč ji bez jediného slova, odvezl sem, na svou tvrz a zase odjel?

 „Jsem rád, že jsi přišla." Ozvalo se ode dveří. Bianka sebou leknutím trhla, a podívala se tím směrem. Několikrát na sucho polkla, když spatřila, jak se k ní pomalu blíží. Nikdy ji žádný muž, tak nepřitahoval. 

Jeho černá košile, ledabyle zapnuta, mu lehce odhalovala hruď a ona zjistila, že z něj nemůže spustit zrak. 

„Jsi překrásná." Zašeptal a lehce políbil hřbet její ruky. A když se usadil naproti ní a přes jeho tvář přelétl úsměv, rozklepali se ji kolena. 

Vůbec nevnímala nic z následující večeře. Ani nevěděla co jí a co pije. Nevnímala muziku, která se linula z rohu místnosti, kde stáli tři hudci, a hrály středověké písně. Snažila se nemyslet na to, co se jí neustále honilo hlavou, kdykoli k němu zvedla zrak. 

Znovu zatoužila po tom, aby ji jeho mužné ruce sevřeli v náručí. Aby cítila jeho horké rty na svém těle. Znovu zatoužila po tom, aby ji miloval. 

„Máš ze mne strach?" řekl najednou a očima zakroužil v její tváři. Bianka jen lehce zatřásla hlavou.

 „Proč..." vykoktala. Nerozuměla tomu, proč se ji na to zrovna teď ptá. Proč by měla mít strach. Proč?

 Však netouží po ničem jiném, než být s ním. Nebála se ho. Nebála se ani tehdy, když se v poryvech větru a deště, za zlověstného kvílení duchů a démonů, řítil na svém koni, noci vstříc.