DIVOKÝ LOVEC 17 kapitola

 „Protože bys měla mít, Bianko. Měla by ses mě bát," řekl zvláštním tónem hlasu, „ale sám nevím, jestli jsem rád, že tomu tak není." Pomalu vstal, a aniž by z ní na moment spustil svůj zrak, přistoupil blíže a vztáhl ruku.

 „Zatančíš si se mnou?" řekl potichu, a když k němu omámeně vztáhla svou ruku, a dotkla se jeho, projela jím vlna vzrušení. Co to se mnou dělá? Projelo mu hlavou. Připadal si jako panic, který vidí poprvé v životě ženu.

Nemohl si pomoci, už jen pouhá její přítomnost, ho vyváděla z rovnováhy. Už jen tím, že se dotkla jeho ruky, jím projela vlna vzrušení. 

Jednou rukou, pohladil její ručku, a druhou ji vzal okolo pasu. Přitáhl si ji blíže a omámeně vdechl její vůni. Voněla tak krásně. Sladce. Nevinně. I přes látku, která halila její tělo, cítil její tep a horkou kůži. Hluboce vdechl, až se mu pomalu zamotala hlava. 

Udělal pár kroků do rytmu. Její vůně a její přítomnost, ho celého pohltila. Cítil se jako omámený. Nepřítomně ji hladil po paži. Po hladké látce. Byla teplá. Horká. Jemně kroužil po jejím rameni a postupoval, víš a víš. Přitáhl si ji co nejtěsněji k sobě a sklonil se k jejím rtům. Nebránila se. Vypadalo to, že je pohlcena chvílí, stejně jako on. Přiložil svá ústa, k jejím rtům, zavřel oči a ztratil se úplně.

 „Nemůžu to udělat. Nemůžu." Vydechl zadýchaně a neochotně se od ní odpoutal. Dragan pokynul hudcům, aby se vzdálili a pak si unaveně povzdechl. Tak moc by ji chtěl. Tak moc po ní toužil, ale cožpak, to může udělat? Může ji vystavit takovému nebezpečí? Miluje ji. Tím si byl už zcela jist. A právě proto, ji musí nechat jít.

 „Nesmíš tu být, Bianko. Neměla bys tu vůbec být..., přeci víš, kdo jsem." Rozhodl se ji říci vše. Vše, co mu Jadwiga kladla na srdce. Nechtěl ji ztratit, ale také věděl, že má právo vědět všechno o muži, kterého miluje. A miluje ho vůbec? Není to jen klam a poblouznění? Protože, pakliže ano, jistě by v jeho náruči našla krutou smrt. Anebo možná, ještě něco horšího.

 „Vzal jsem si tvé panenství, Bianko. Jenom to, tě ochránilo od jisté smrti. Měla bys jít. Měla bys utéct a už se nevrátit. Nejsem dobrý. Nejsem tě hoden." Pronesl zoufalým hlasem. 

„Ale to já nemůžu..." zašeptala a vztáhla k němu ruku, „nemůžu..., miluji tě." Její modré oči se na něj dívaly s takovou něhou a láskou, až mu to rvalo srdce na kusy. 

Unaveně svěsil paže a zavřel oči. Po tváři mu zkápla slza a on ji překvapeně setřel. Nemohl tomu uvěřit. Nikdy přeci nepláče.

 „Nemám strach. Nebojím se tě, a nikdy nebudu. Ať řekneš cokoli, nic mi nezabrání v tom, tě milovat." Jemně se dotkla jeho tváře. Neucukl, jen se na ní překvapeně podíval a v jeho očích byl znát boj, který vedl sám se sebou.

„Jsem démon...," zašeptal, po nekonečně dlouhé chvíli, „jsem vládce temnoty a chaosu. Už nejsem král, této země, a nikdy jím už nebudu. Můj život je noc a divoká bouře. Psy, vlci a vyžlata. Děsuplná družina přízraků, umrlců a hrozivých příšer, jsou mí poddaní. Nemůžu se vyvázat z mého osudu. Mohu ho jen přijmout, a ty..., ho budeš muset přijmout též."