DIVOKÝ LOVEC 21 kapitola

 „No to je dost, Dragane." Ozval se zastřený hlas, z kouřící vany plné horké vody. 

Dragan nevěřícně vytřeštil oči. Co se to tu ksakru děje, prolétlo mu hlavou. Vpadl sem jak smyslů zbavený, hned potom, co mu Kira řekla, že se Biance určitě něco musel přihodit, protože se jí neozývá.

Zadýchaně zavřel dveře a opřel se o ně. Musel se nejdřív posbírat a nabrat trochu koncentrace. Měl pocit, že nevěří svým očím. Ona ho snad svádí. Evidentně ho beze studu a beze všech zábran svádí. 

 Bianca seděla ve vaně a smyslně se protáhla, když se na něj otočila. Mrkla na něj, vytáhla svoji nádhernou nožku do výšky a začala si ji mydlit. Pomalu, jakoby se mazlila, sama se sebou.

 Ztěžka se opřel o dveře a snažil se popadnout dech. Nebyl schopen jediného pohybu, ani jediného slova. Nebyl se schopen ani hnout.

 A když to samé, zopakovala i s druhou nožkou, pomalu se dostával do mdlob. Krev se mu začala pomalu vařit v žilách a jeho dech připomínal astmatický záchvat.

 A když se postavila, a položila jednu nohu na okraj vany, před očima se mu zatmělo. Začala si pomalu mydlit, celé svoje tělo. Pomalu, pomalinku, se dotýkala mýdlem, každého kousku svého těla. A za každým smyslným sklouznutím mýdla po své pokožce, vydala ze svých úst, tiché zasténání. 

Jeho oči se nedokázali odpoutat, od toho obrazu. Cítil, jak mu celé tělo hoří. Jak každý nerv v jeho těle pulsuje a jak se každý kousek jeho pokožky chvěje. 

V hlavě se mu honila spousta otázek, pro a proti, ale nebyl schopen vyprodukovat jedinou kloudnou myšlenku. Vůbec nerozuměl tomu, co s ním dělá. Jeho mozek, mu najednou vypověděl službu.

S třesoucími prsty, aniž by z ní na chvíli spustil svůj zrak, si začal pomalu rozepínat knoflíčky u košile. Když se mu to konečně podařilo, opřel se rukama zády o dveře.

 Pak se sotva popadaje dech znovu napřímil a košili si stáhl. Měl pocit, že potřebuje oporu, že jakmile se ode dveří odpoutá, tak se jistě ihned skácí k zemi. A když se Bianka znovu smyslně protáhla, a začala si mydlit svá prsa, to byl jeho konec. 

Musel jistě, vypadat jak šílenec, protože teď, už byl úplně ztracen. Měl pocit, že v hlavě má úplně vymeteno a ani jediné slovo, nedokázal vypustit z úst. Jen se na ni nevěřícně díval a třesoucíma rukama, si rozepínal pásek na kalhotách.

A ty její pohledy. Ty smyslné pohledy, s pod jejích řas, které směrovaly do míst, kde se snažil bojovat s přezkou na opasku. Věděl, co vidí. Co musí být vidět, i kdyby nechtěl. Byl tolik vzrušený. Pak se znovu pohnula, zvedla druhou nohu a položila ji na okraj vany. A jemu se naskytl  pohled, o jakém se mu ani nesnilo. 

„Můj, bože." Zašeptal, když se její ruce dotýkaly mýdlem i tam, kam směřoval jeho pohled. 

Tep se mu divoce rozbušil ve spáncích a v hlavě mu bzučelo, jak ve včelím úle. Už nemohl čekat. Ani minutu. Ani vteřinu. Nechtěl čekat. Tak zoufale a moc chtěl to, co mu sama tak nestydatě a troufale nabízí.