DIVOKÝ LOVEC 22 kapitola

 „Bianko." Vydechl Dragan a zoufale se k ní vrhl. Jedním nevybíravým pohybem, ji vytáhl z vany a divoce se vrhl na její ústa. 

Chytil ji za hlavu a líbal ji tak vášnivě a náruživě, jako by u toho měl vypustit svou duši. Už nemohl čekat. Jeho tělo a mysl, ovládla jen jediná myšlenka. Utišit svůj hlad po jejím těle. Ukojit svou touhu a chtíč. 

„Tak..., a teď si vezmu, co mi sama tak nabízíš." Zasténal do jejích úst a pak ji divoce přirazil ke zdi. Přimáčkl ji na stěnu a zabořil hlavu do jejích vlasů.

 Zhluboka oddychoval a sotva popadaje dech, s posledních sil, vysvobodil svoji chloubu z kalhot. Vyhoupl si Bianku do náručí, obmotal si její nohy kolem pasu a pak se mírně zhoupl, když si stahoval kalhoty. Za hlasitého vydechnutí, ji pomohl nasednout, na jeho penis. 

Procházelo jím tak nesmírné vzrušení, že tomu nemohl uvěřit. Stratil pojem o čase a prostoru a jeho vášeň, ho zcela převálcovala. Bianka se ho chytla jako klíště a začala se pohybovat směrem nahoru a dolů. Neubránila se hlasitým vzdechům a výkřikům rozkoše a to ho ještě více rozpálilo a vzrušilo. 

„Neměla jsi to dělat. Neměla..." sténal mezi jednotlivými přírazy, „varoval jsem tě." Vydechl.

 Přitiskl ji ještě více ke zdi a začal se zuřivě pohybovat. Připadal si, jako smyslů zbavený. Ještě nikdy v životě, nezažil něco takového. Tak nesmírnou touhu, vášeň a tak neskutečný chtíč.

 Jeho základní pudy ho nutily udělat jednu, jedinou věc. Ukojit svoji touhu. Uspokojit svoje tělo a utišit svou černou duši démona. 

Divoce přirážel a hlasitě vzdychal, do jejích úst. Jeho mysl se upřela k jedné, jediné myšlence, dokonat své dílo a vysvobodit svou duši, s té trýznivé a mučivé dychtivosti, po jejím těle.

 Teprve když se jeho tělo zatřáslo a vyvrcholil do jejího těla, se přestal pohybovat a zadýchaně se od ní odpoutal. 

Pomalu spustil její tělo na zem, jedním pohybem si natáhl kalhoty a zadíval se jí do tváře. Její modré oči, se na něj dívaly s takovou láskou a náklonností, že jeho ruka bezděky vystřelila k jejímu obličeji. 

Jemně ji pohladil po tváři a čekal, až se jeho splašený dech uklidní. Nikdy nic takového nezažil. Nebo ano? Cítil již někdy něco takového? Zamyšleně přejížděl prstem po její tváři a snažil se najít odpovědi, ve své zjitřené mysli. 

Jistě nic takového nikdy necítil. Určitě ne. Nemá přeci srdce. Jeho srdce je tvrdé, jako kámen. Je démon. Je vládcem temnoty a stínů a jeho duše je černá, jako noc. A přes to cítil, že tato žena, v něm vyvolala něco, co se určitě nemělo stát. Vyvolala v něm emoci. Touhu. Vášeň. A on se úplně a beze zbytku, přestal ovládat. 

„To..., se nemělo stát," zašeptal náhle a poodstoupil krok stranou, „co kdybych ti..., ublížil. Mohl jsem tě zabít." Dokončil a náhle si uvědomil, co řekl. 

Má o ní strach? Má strach, o tuto ženu a touží po ní? Neměla by mu být jakákoliv emoce naprosto cizí? Zmateně si prohrábl vlasy prsty, pak se beze slova otočil a vyběhl ze dveří.