DIVOKÝ LOVEC 23 kapitola

 Dragan nasedl na svého koně, zapískal na psy a vyrazil z brány. Hnal se krajinou a stále divočeji a divočeji, pobízel svého koně. 

Obloha potemněla a spustil se prudký déšť. Oblohu křižovalo nespočet blesků a vití jeho psů, se zlověstně neslo krajem. 

Zvrátil hlavu a nechal prudký déšť, zkrápět jeho tvář. Zastavil se až na vrcholku hory a rozhlédl se kolem. Zde byl nejblíže obloze a svému živlu. 

Kdo ho kdy tady spatřil, jak zde na svém koni stojí v temné noci, nikdy na to nezapomněl. Prudká vichřice, déšť a blesky válející se kolem jeho hlavy, ho dělali ještě více hrůzostrašným. 

Prudce vymrštil své ruce vzhůru a zařval. Najednou se rozpoutalo hotové peklo. Úplná apokalypsa. Jeho psy začaly nervózně pobíhat okolo, štěkat a vít a najednou, jakoby mu nějaké odpovědělo. A další a další. Ze všech stran, se ozývalo zlověstné vití. Neblahé kvílení prokletých duší, se k němu přidalo a neustále se stupňovalo. A k tomu všemu, se připojil děsu plný chechot démonů. 

 Divoký Lovec se podíval dolů, na své poddané, a ještě jednou prudce vymrštil svou ruku vzhůru. Děsu plný chechot, i kvílení na moment ustalo, a všichni se podívali vzhůru, na svého pána. I oni, měli z něho hrůzu. Jeho moc a síla, v nich budila strach, posvátný respekt a úctu. Věděli, co dokáže. Znali jeho schopnosti a uznávali jeho krutou, ale spravedlivou vládu. 

„Jsem vládce noci. Pán temnoty a chaosu. Vládce nečasu a bouří. Pán všech živlů a pohrom. Jsem démon temnot a vládce podsvětí. Král všech mrtvých duší a všech přízraků. Pán vás všech." Zařval a nasadil si na hlavu svou kápi.

 Déšť i bouře se znovu rozohnily a příšerný, až umrlčí řev, se rozléhal široko daleko. Pobídl svého koně a hnal se krajinou tak rychle, že se jeho kopyta vznášela nad krajinou a hrozivý průvod jeho poddaných, ho doprovázel. 

Zlověstně a neúprosně křižovaly krajinu sem a tam. Neustále hnal svou družinu dál a dál, celou noc, jen aby alespoň trošičku zapomněl. Aby vyčistil svou hlavu, od těch hříšných myšlenek, které se mu vkrádali do mysli a zužovali jeho tělo a mysl. 

Nemohl si to přeci dovolit. Nemohl cítit. Emoce je pro něj přeci cizí slovo. Tak moc se bránil, jakémukoliv projevu citu. Ještě nikdy, se mu něco takového nestalo. Může se pán podsvětí, zamilovat? Divoce při té myšlence, zatřásl hlavou. Jeho srdce, je jako kámen. Jistě nemůže. Jeho černá duše, mu to nedovolí.

 A přesto..., cítil strach a obavy o tu dívku. Nikdy by tomu neuvěřil. I tato emoce, mu byla přeci zapovězena. Byl tak zmatený a bezradný, z této situace. Neuměl jednat se ženami, a už vůbec, nechtěl žádnou, ve svém životě. Tak proč ji ksakru, nedokáže odolat? Proč ji ukryl ve svém domě a jen představa, že by ho opustila, ho děsí? 

Zastavil svou družinu na kraji lesa. Daleko, kam ještě nikdy nedojeli. Zahleděl se do dáli a jeho nadpřirozený zrak ho zahlédl. Jeho bratr seděl na koni a díval se na něj. I na tu dálku, cítil jeho strach, když spatřil podivnou družinu Divokého Lovce. I na tu dálku, cítil jeho obavy.

 „Nikdy nade mnou nemůžeš vyhrát, Lothare," vykřikl a bouře se ještě více rozburácela. 

„Já, jsem vládce podsvětí, a ty..., jen můj poddaný."