DIVOKÝ LOVEC 25 kapitola

 Dlouhé dva dny trvalo, než se v Draganovi, alespoň trochu uklidnila jeho rozbouřená mysl a vrátil se zpátky na hrad. 

„Nakrm psy, Fabiáne a postarej se o koně. " Řekl, když zastavil na nádvoří a seskočil z koně. Zamyšleně vzhlédl vzhůru a podíval se do oken. 

Něco bylo jinak. Něco bylo jiné, než obvykle. Už si skoro za tu dobu zvykl, že ho její modré oči už z dálky vyhlížejí a vítají. Pokaždé když ji spatřil v okně, jeho duši polilo zvláštní horko. Bylo to tak jiné. Zvláštní a jemu se to pomalu začínalo líbit.

 Pokaždé měl u žaludku hodně neobvyklý pocit. Takový, jaký neznal. Nervózně se ošil, když mu hlavou proběhla myšlenka na to, že by se ji něco mohlo stát. Zatřásl hlavou, aby ji zahnal a vykročil ke dveřím. 

Jeho neobyčejný sluch, najednou zaslechl něco podezřelého. Smích? Udělal dalších několik kroků a zaslechl její hlas. Zaposlouchal se a najednou měl pocit, jakoby se v jeho těle, rozhořel oheň.

 Smála se a nějaký mužský hlas, s ní. Nasucho polkl, a na malý moment zaváhal. Vůbec nevnímal, že mu Edeltrauda říkala, že večeře pro něj, je připravena. Proběhl okolo překvapené služebné a zabouchl dveře pokoje.

 Natáhl se na postel a zadíval se zamračeně do stropu. Smála se? Snad se mu zdálo, že s někým možná i flirtuje, honilo se mu hlavou, když tu, to zaslechl znovu.

 „Ale no tak, Bianko, nikdo tady není a chceš to stejně, jako já." Zaslechl náhle, když znovu zbystřil.

 „Jak víš, co chci, Avrame?" její hlas mu zněl v uších, jako zlověstné zvonění. Vystřelil do sedu a zavřel oči. Vůbec se nepoznával. Co se to s ním, ksakru děje? Nemělo by mu být jedno, co tam dělají? 

Jeho tělo polilo horko a pot, při té představě. Nedokázal se přinutit k tomu, aby vypnul svoje smysly. A při každém sebemenším zašelestění a zachichotání, se více a více stupňoval zvláštní pocit, který procházel celým jeho tělem. 

„Jsi nádherná, Bianko." uslyšel znovu, „chci se na tebe dívat. Ukaž se mi." Najednou měl dojem, jako by se mu v hrdle vzpříčil kus nějakého předmětu. Snažil se polknout a několikrát zalapal po dechu. Vyskočil na na nohy a začal rozčileně přecházet po pokoji. Snažil se zhluboka dýchat a stále se mu zdálo, že se mu nedostává dostatek vzduchu. Na čele mu naběhla temná žíla a rozbušila se jak zběsilá, a její tepání, cítil až v krku.

 „Pomiluj se se mnou, Bianko." Ztěžka polkl, zavřel oči a zuřivě praštil pěstí do zdi tak, až se vysypala omítka. Znaveně se opřel oběma rukama o stěnu a zavřel oči. Proč mu to tak vadí? Proč? Přeci..., nemá srdce. Nemá city, ani žádné emoce necítí, tak proč? 

„Chceš mě pomilovat? Chceš mne hladit. Líbat, laskat a držet v náručí? Chceš všechno, co ti můžu dát? A chceš..., abych to samé, dala já tobě?" její slova, ho bodala jako tisíce nožů. Zabořil své nehty do kamenné zdi tak, až z pod jeho nehtů, vytryskla krev. 

„Chci to. Chci, se s tebou milovat. Miluj se se mnou, jako tenkrát."

Zhluboka se nadýchl a ještě jednou, mocně udeřil do zdi. Jeho tělo se třáslo potlačovaným vztekem a zlostí. Studený pot, polil celé jeho tělo a dokonce snad i cítil, jak se mu krev vaří v žilách. 

Nemohl tomu uvěřit. To nemůže být pravda. Ona je jenom jeho. Jeho a nikoho jiného. Něco musí udělat, musí, sic se dozajista zblázní. Zešílí. Zmagoří.

 Vyběhl ze dveří a vůbec nevnímal, co se děje okolo. Připadal si, jako smyslů zbavený. Nepřítomně vyběhl schody a vztekle rozrazil dveře, jejího pokoje.