DIVOKÝ LOVEC 26 kapitola

 Dragan rozrazil dveře pokoje a vpadl dovnitř. Jedním pohledem přehlédl místnost a pak vymrštil svou ruku proti Avramovi. Byl úplně zuřivý žárlivostí a vztekem. 

„Rozmáznu tě, jako hmyz." Zařval, když Avrama nějaká zvláštní síla, odmrštila na druhý konec pokoje. 

„Takhle, ty se odplácíš, za mou pohostinnost?" S nebezpečným a nasupeným výrazem ve tváři, se pomalu přibližoval ke svému sokovi.

 Avram vzhlédl vzhůru a když spatřil Dragana, jak se na něj dívá pomalu vražedným pohledem, polilo ho horko. Věděl samozřejmě, že si zahrává s ohněm, ale jeho láska ke Kiře, byla silnější, než strach. 

„Odpusť, můj králi." Zašeptal a automaticky se přikrčil, když Dragan ještě jednou mrštil rukou, proti němu. Hned vzápětí, se vznesl do výše a ještě než dopadl na protější stěnu, uslyšel jeho hlas. 

„Nejsem tvůj král. Jsem Divoký Lovec."

 „Přestaň, Dragane! Prosím." Vykřikla Bianka, když Avram se zasténáním, dopadl na zem. 

Ještě nikdy, ho neviděla takto rozzuřeného. Vypadalo to, že plán co Kira vymyslela, zabral. Jeho oči se blýskaly vztekem, když se na ní otočil. 

Automaticky udělala krok zpět a její srdce, se rozbušilo, jako o závod. Cožpak nepochopil, že všechna slova, co říkala, patřily jemu? Cožpak neví, že je jediný muž, se kterým se kdy milovala a po kterém, kdy toužila? Věděli, že všechno slyší, a to byl také jejich plán, ale zřejmě nedomysleli, co je vlastně zač a co dokáže.

 „Nech ho být, prosím." Zkusila to ještě jednou, ale o mnoho tišeji. Změřil si ji pohledem, a když se jeho tělo pohnulo jejím směrem, pomalu začala couvat. 

„Koně!" zařval najednou a zapískal, ale ani na moment, z ní nespustil svůj zrak. 

„Co..., co chceš dělat..." vykoktala, když viděla jeho tvář, plnou vzteku. Stále se k ní pomalu přibližoval a teprve když narazila zády o stěnu, se zastavil a několikrát se zhluboka nadechl.

 „Sama sis o to řekla," procedil mezi zuby, „teď ti teprve ukáži, kdo jsem." Popadl překvapenou Bianku do náručí a vyběhl s ní ze dveří. 

Vůbec se nepokoušela vzpouzet, ani protestovat. Věděla, že by to bylo zbytečné a pak, byla tak šťastná, když byla s ním. Možná by se měla bát. Jistě měla, ale její srdce vyhrávalo, nad jejím rozumem.

 Vyskočil na koně, posadil si Bianku před sebe, zapískal na psy a tryskem vyrazil z brány.

 Najednou obloha potemněla, spustil se prudký déšť a taková bouře, jakou ještě nikdy nezažila. Okolo nich, se rozhostilo peklo na zemi.

 Dragan neustále pobízel koně víc a víc a Bianka ustrašeně schovala svou tvář, na jeho hrudi. Ani nevnímala, jak dlouho se řítí krajinou, teprve když se zastavil, opovážila se vzhlédnout. Vykřikla, když spatřila ponurou krajinu okolo sebe a zjistila, že stojí na vysoké skále. 

Najednou jeho psy zavili a několik dalších, mu odpovědělo. Hrozivé vití, se ozývalo ze všech stran a neskutečný řev, podivné kvílení, chichotání a strašidelné hučení, se linulo kolem dokola.

 „Jsem pán noci. Pán temnoty a chaosu. Pán všech prokletých duší a přízraků. Pán podsvětí. Jsem démon temnot." Zařval, a najednou všechno utichlo. 

Bianka se vystrašeně dívala dolů, na podivné přízraky hledící jejich směrem a její tělo se třáslo hrůzou, z toho pohledu. 

„Dragane." Zašeptala ustrašeně, když seskočil z koně a sesadil ji ze sedla. Její srdce bušilo jak splašené a její zkřehlé tělo se v mokré košilce chvělo a třáslo. Strachy? Touhou? 

Dívala se na něj, a teprve nyní, si ve vší síle a intenzitě uvědomila, jak moc je děsivý.