DIVOKÝ LOVEC 28 kapitola

 „Jsem ďábel." Zašeptal náhle a jedním pohybem si natáhl kalhoty.

 Ještě několik chvil, se díval do její tváře a pak vyskočil, jakoby se popálil. Zoufale si prohrábl rukou vlasy a zatřásl hlavou k odporu. Vůbec nerozuměl tomu, co se to s ním děje. 

„Mohl jsem tě zabít," zadíval se do jejích modrých očí, „chtěl jsem..., tě zabít." Zašeptal tak tiše, že to sotva slyšela. 

Několikrát zamrkal, když se po jeho tváři, začaly kutálet slzy. Nevěřícně si olízl horní ret a ochutnal její slanou chuť. Pláče? Nemohl tomu uvěřit. Nikdy nic takového necítil. Nikdy necítil tolik různých pocitů, které nyní zužovali jeho tělo a mysl. 

„Ale nezabil." Odvětila a natáhla k němu ruku. Vypadal najednou tak zranitelně a zoufale, že měla touhu, ho obejmout. 

„Nevěřím, že bys mi někdy chtěl ublížit. Nevěřím tomu, Dragane." Opatrně se dotkla jeho tváře. Lehce, jakoby měla strach, že znovu ucukne. Jen ztěžka polkl, zhluboka se nadechl a zaváhal. Pak ale přikryl její dlaň svou, a přitiskl si ji k tváři.

 „Neměl jsem to dovolit. Neměl jsem dovolit nic, z toho." Řekl nešťastně a odtáhl se. 

„Jsem ďábel, a to se nikdy nezmění, Bianko. Nemůžu milovat. Nemůžu být milován. Nemůžu cítit, ani nenávidět. Nemám žádné pocity, ani dobré, ani špatné..., má duše je prázdná." Chrlil ze sebe. Pak se odmlčel a sotva popadaje dech, se na ní podíval.

 Jeho pravá ruka mu vystřelila k srdci, jakoby dostal ránu. Takový zvláštní a divný pocit na prsou, už dlouho neměl. Měl-li někdy, takový. 

„Nevěřím." Uslyšel, jakoby z dáli, zabrán do svých pocitů. Zadíval se do její tváře, která byla tak plná lásky a obdivu k němu, až se mu z toho podlomila kolena. Jak může vůbec milovat něco takového, jako je on. Jak mu může věřit, když on nevěří sám sobě?

 Však věděl moc dobře, že zemře, pakliže by byla pravda, co řekla Avramovi. Věděl to, a přesto, si chtěl být jistý. Jeho žárlivost, mu úplně zaslepila mozek.

 Žárlivost? Došlo mu náhle, a zmateně udělal krok zpátky. Toto by přeci neměl cítit. Žárlivost, nevraživost, nepřejícnost, ani láska, náklonnost, či touha, sen nebo vášeň, to vše mu nebylo dáno. A přesto..., cítí ten pocit? A najednou si uvědomil, že je to pravda. Jeho tělo, duši i mysl, ovládly pocity, které neznal.

„Nikdy mne nedonutíš k tomu, tě nemilovat." Zašeptala a vztáhla k němu ruku. Jen zatřásl hlavou, ale ani se nepohnul. Již se nedokázal bránit. Nedokázal v sobě tlumit všechno, co nyní cítil. 

„Nedělej to Bianko,..., prosím." zasténal. Jeho dech se pod náporem vzduchu neustále zrychloval a jeho tělo, se roztřáslo touhou.

 „Prosím..., nesmím..., po tobě toužit. Nesmím toužit po tom, se s tebou milovat." Tak moc zoufale se pral sám se sebou, ale měl strach, že je to dopředu prohraný boj. 

„Můj, bože! Nemůžu, tě milovat! Nechci to! Nechci cítit, tu mučivou touhu, po tvém těle. Hladit tě a líbat. Laskat celé tvoje tělo, a slyšet tvoje výkřiky rozkoše. A tak moc toužit po tom, abys líbala a hladila ty mě. Nemůžu!" vykřikl z posledních sil, ale věděl, že svůj boj prohrál. 

Bianka se dotkla jeho tváře a donutila ho, se jí podívat do očí. Viděl v nich snad všechnu lásku světa. 

„Když tě pomiluji...." Na vteřinu se zarazil. Opravdu to chce? Touží po tom tak moc, že dokáže žít se všemi následky, které toho budou důsledkem? Věří tolik její lásce, že dá všanc všechno co má, své lidské srdce? Přitiskl dlaň, na svou hruď a vydechl. 

„Když tě pomiluji, Bianko..., a ty..., ty pomiluješ mne..., už nebude cesty zpět. Nikdy." Očima zakroužil v její tváři a poznal odpověď. Její srdce, mu to napovědělo.