DIVOKÝ LOVEC 29 kapitola

 Dragan se podíval na dívku před sebou a zaváhal. Na malý moment, mu problesklo hlavou, že by to neměl dělat. Že by měl odjet, zmizet a zapomenout na ní. Ale když se podíval do jejích očí, bylo to tu zas. Nemohl. 

Tak moc toužil po tom, být s ní a užívat si alespoň maličko toho štěstí, že ho miluje. Očima zakroužil v její tváři a v tu chvíli věděl, že je ztracen. Jeho duše i jeho tělo, po ní toužilo tak moc, že sám byl zmaten z toho pocitu.

 Ještě naposledy, se snažil přesvědčit sám sebe a poodstoupil krok stranou. Nemůže ji tady nechat. Je to víc, než pouhá touha po jejím těle, věděl to. I když jeho srdce bylo tvrdé jako kámen, stejně tu bylo něco, co ho k ní nesmírně přitahovalo.

 „Tvůj život, je v mých rukou," zašeptal a několikrát se zhluboka nadýchl, „a mé bytí a nebytí, zase v tvých." 

 Zvrátil hlavu a vystřelil své ruce, proti obloze. Modrá obloha plná hvězd, rázem potemněla a nad hlavou se jim snesli těžké, černé bouřkové mraky. 

Bianka měla pocit, že jsou tak nízko, že si na ně snad i může sáhnout. Dragan ještě jednou mrštil rukama proti černým mrakům a spustil se prudký déšť. Hromy a blesky se váleli a buráceli kolem nich nebezpečně blízko, a co chvíli jeho světlo osvětlilo planinu, na které stáli. 

Bianka se dívala na ten obraz, a měla pocit, že má srdce až v krku. Srdce ji divoce bušilo v hrudi, ale necítila strach. Věděla, že s ním, se nemusí bát ničeho. Věřila mu. Dívala se na něj a věděla, že už nikdy, nebude po žádném muži toužit tolik, jak po něm. 

Najednou se prudce pohnul a podíval se jí do tváře. Jeho oči plály rudě, jako dva ohně. A jeho ruce a tělo, jakoby obestírala rudá aura, která zářila jak oheň pekelný. 

Jedním trhnutím, ze sebe stáhl zbytek oblečení a Bianka vydechla úžasem. Vypadal tak nebezpečně, když tam tak stál v prudkém dešti a jeho nahé tělo, zkrápěly kapičky vody, které jakoby se ve chvíli, kdy dopadli na jeho kůži, vypařily žárem. 

Nikdy neviděla krásnějšího muže. Jeho mužná hruď, se vzdouvala pod náporem vzduchu, když se na ní podíval. 

Teprve nyní si všimla zvláštního tetování, které se linulo přes celá jeho prsa. Vypadalo to, že hoří. Že plane, září a sálá horko, které cítila i na tu vzdálenost.

 „Neublížím ti." zašeptal, když viděl její do široka otevřené oči a udělal pár kroků, směrem k ní.

 „To spíš ty, zatratíš a zahubíš mne." Pronesl zvláštním tonem a pohladil ji po tváři. 

A byla to pravda. Moc dobře věděl, že ji nikdy, nedokáže ublížit. Nikdy, i kdyby to mělo stát jeho život. A moc dobře věděl, že to, co chce udělat, znamená víc, než si ona vůbec dokáže představit.

 Věřil tolik její lásce a tomu, že ho miluje, že malý hlásek, který mu napovídal, ať to nedělá, vůbec neposlouchal. Tolik po ní toužil. Toužil po tom, aby byla jeho. Jenom jeho. Jeho duše, mysl i tělo, se spřáhli proti jeho rozumu a otevřeli mu tak cestu, na druhý břeh.