DIVOKÝ LOVEC 33 kapitola

 „Máš ty vůbec ponětí, co se mnou děláš? Máš představu, co se mnou provádíš?" Zamumlal Dragan a zamyšleně přejel prstem, po její tváři.

 „Víš vůbec, že stačilo tak málo, a mohl jsem tě zabít? Že má touha, tě mohla usmrtit, Bianko?"

 Byl tak zmaten ze svých pocitů. Byl přeci tak spokojen, ve své samotě a odloučenosti, a pak přijde ona, a obrátí jeho život naruby. 

Na malý moment zavřel oči, když jím znovu projela vlna vzrušení. Nikdy nezažil nic tak krásného, jako teď. Nikdy si nemyslel, že milování, může být tak nádherné, a tak návykové. Už jen při té vzpomínce, jeho tělo znovu zareagovalo. Chvějícími prsty, přejel po kontuře jejího obličeje, a pokračoval pomalými pohyby, dolů, po její šíji. 

„Ještě nikdy, jsem nic takového nezažil." Zašeptal zmateně. „Mé tělo, po tobě znovu prahne, lásko." Pronesl bezelstně. 

Jinak to vlastně ani neuměl. Však byl prost, všech lidských vlastností, mezi které patřila i záludnost a lež. Ale nepatřila do těch emocí, které mu byly do teď odepřeny, i láska a vášeň? Moc dobře si uvědomoval, že se něco změnilo. Miluje. Miluje ji, a dokonce to i vyslovil. Řekl ji to, a on se přitom nesmažil, v ohni pekelném. 

„Chci se v tobě ztratit, lásko." Šeptal a neustále pokračoval jemnými pohyby prsty, stále níž.

 „Chci tě znovu." Jeden jeho prst, se zabořil mezi její nohy. Vykřikla a vzepjala se jako luk. A když se jeho prst začal pohybovat, zuřivě mu pohyby pánve, vycházela vstříc.

„Ještě. Víc..., křič, prosím." Sténal do její kůže, ale nepřestával, ve svém snažení. 

Biančiny vzdechy a výkřiky rozkoše, byly pro něj jako balzám. Ještě několikrát zakroužil prstem v jejím lůně a pak ho velmi pomalu vyndal. Její vyděšený pohyb nesouhlasu, ho pomalu rozesmál. Vložil si prst do úst, a zasténal i on. 

„Chutnáš tak sladce, lásko." Jeho oči zaplály, jako dva ohně. 

Pomalu se postavil a změřil si pohledem ženu, která ležela na zemi, a ve viditelné agonii vzrušení, k němu natahovala svoje ruce. 

Temné běsy, bouře, déšť i hromy, znovu zavládly, nad touto krajinou. Hluboko pod nimi, z hloubi lesa, se ozývalo zlověstné kvílení, jeho poddaných. 

Stál, ruce napřaženy k nebi a z jeho prstů, jakoby se blesky rozlévaly po obloze. Celé jeho tělo, zbarvené do krvavě rudé barvy, propletené temnými řetězci žil, sálalo žárem. Obláčky páry, z krůpějí kapek dopadající na jeho tělo, se vzápětí vypařily, a vznášeli se kolem jeho těla. A jeho tetování na hrudi, vyzařující horko, jakoby si Bianku k sobě přitahovalo. 

„Jsem sám, pán temnot, Bianko." Vydechl a rukou naznačil, aby vstala.

 Její tělo, se automaticky, jakoby mělo svůj rozum zvedlo. Jako omámená, se zadívala do záře jeho tetování, a udělala několik kroků, jeho směrem. 

Vůbec si neuvědomovala, jak je hrůzný a děsivý. Nepřipadal ji tak. Omámeně vztáhla ruku a dotkla se jeho hrudi. V první chvíli automaticky ucukla, ale hned vzápětí, se jejím tělem rozlilo příjemné teplo. 

„Dala jsi mi své panenství. Svou lásku, a já za to na oplátku, vložil svou černou duši, do tvých rukou." Pevně si ji přivinul k sobě a Bianka ucítila, jak se jeho tetování, vpíjí do jejího těla. 

„Teď tě vezmu někam, kde jsi ještě nikdy nebyla. Ukážu ti, jak dokáže milovat ďábel. Připoutám tě k sobě. Pomiluji tě. Ošukám tě tak, že už nikdy nebudeš chtít jiného muže." 

Udýchaně ji políbil do vlasů a zavřel oči. Věděl, že když to udělá, tak dává všanc svůj život. Ale cožpak, ona, není jeho život? 

„ Nakonec tě vezmu..., na svoji spanilou jízdu, Bianko."