DIVOKÝ LOVEC 34 kapitola

 Dragan se postavil na kraj srázu a zadíval se dolů, do údolí.

 Byl na něj hrůzostrašný pohled. Byl nahý, krvavě rudý, celý posetý temnými prstenci žil. Celé tělo mu plálo jako oheň a jeho tetování na hrudi, zářilo do dálky. Z jeho rukou, vysoko zdviženými k nebi, vycházely blesky, a z celého jeho těla, se rázem vypařovaly kapky vody, které na něj dopadly. 

Stromy okolo, se ohýbaly pod náporem větru. Hromy, blesky, temné kvílení, vití a štěkot, se ozýval nocí. 

„Mí poddaní. Démoni. Běsi, umrlci i vyžlata. Mrtvé duše i vlkodlaci. Prokleté duše i vlci. Vy všichni slyšte svého pána. Váš pán vás volá. Buďte přítomni, tomuto spojení."

 Pomalu se otočil na vyděšenou Bianku, a zadíval se ji do očí. 

„Spojení této ženy, s vaším pánem." Když spustil ruce dolů, kvílení a štěkot, jako na povel, utichl. Pomalu přistoupil k Biance a jemně přejel prsty po její tváři. 

„Neboj se mě. Nikdy bych ti neublížil." 

Jemně přejížděl prsty po jejím těle, a ani na moment, z ní nespustil oči. Cítil, jak se třese. Možná že prve, byl to strach, nyní ovšem poznal, že se třese touhou. 

A když si ji k sobě přivinul a hladově se vrhl na její ústa, zapomněla na vše, co tu viděla. Cítila žár jeho těla. Hřál a sálal, ale k jejímu překvapení, ji ten oheň neublížil. 

Každého jiného, by jeho tělo v tuto chvíli spálilo na popel. Každý, by se již smažil nad ohněm pekelným, ale tohle bylo jiné. Věděl to. A cítila to i ona. Cítila tak nesmírnou touhu, se ho dotýkat, až se toho děsila. 

„Dragane." Vydechla vzrušeně, když si hladově začal razit vlhkou cestičku, po jejím těle.

 Líbal ji jak šílenec. Od krku, přes prsa, až k pupíku. Pak poklekl, a jemně roztáhl její nohy. Jeho prsty znovu našly ono vlhké místo, a když do ní zabořil dva prsty, vykřikla. Jen se usmál, a spokojeně se díval, jak se snaží, mu vycházet vstříc. 

„Křič. Křič a sténej, lásko. Chci tě slyšet." Zachraptěl, a pak svůj prst, nahradil svým jazykem.

 „Jsi tak sladká a voňavá." Šeptal do jejího lůna, ale nepřestával, ve svém snažení. Klečel pod jejíma nohama, rukama ji držel okolo boků a vášnivě se mazlil, s jejím klínem. 

„No tak, miláčku..., oddej se mi." Sténal mezi pohyby jazyka. „Chci tě ochutnat." Jeho hlas, byl zhrublý vášní a touhou. 

A když ucítil, že se roztřásla a vykřikla jeho jméno, vášnivě se přisál, ještě víc. 

„Ano lásko. Ukaž mi to. Ukaž mi, jak moc, po mě toužíš." Sténal do jejího lůna, a slíbal kapičky lásky. 

Bianka se podlomily kolena a klesla do trávy vedle něj. Byla najednou tak slabá. Jako dítě.

 „Miluji tě, Dragane." Zašeptala a pohladila ho po tváři. Jeho planoucí oči, ji řekli vše, co chtěla vědět. 

Natáhla ruku a dotkla se jeho vypracované hrudi. Omámeně přejela po jeho břiše, až jemným chloupkům, nad jeho mužstvím. Byl plně připravený. Jeho mužství, se hrdě tyčilo do výše.

 „Vezmi si mě." Zasténal a postavil se. „Vezmi si mě, lásko, prosím." 

Jeho tvář, stažena do vášnivé grimasy, vypovídala za vše. Byl přemožen touhou a chtíčem.

 Bianka se lehce dotkla jeho údu, a vložila si ho do úst. Zvrátil hlavu, a z hrdla, se mu vydral hluboký sten. Jemně přejela jazykem po špičce žaludu, a pak začala pohybovat ústy. Sem a tam. Stále dokola. Rychleji a rychleji. 

„Nepřestávej. Nepřestávej, lásko." Chrčel a přidržoval si její hlavu, ve svém klíně. Pak se jeho tělo roztřáslo, a několika prudkými pohyby, vyvrcholil do jejích úst. Znaveně klesl k jejím nohám a zadíval se ji do očí. Vztáhl ruku, a třesoucími prsty, ji pohladil po tváři. 

„Můžu věřit?" Zašeptal a přisál se na její ústa.

 „Můžu milovat?" Pokračoval a Bianka měla pocit, že cítí slanou příchuť slz. 

„Můžu být milován?" Podíval se na ní a po tváři mu tekly slzy. Zamrkal a několikrát se zhluboka nadechl. 

„Miluji tě, Dragane. Tomu můžeš, věřit." Zašeptala, a v jeho očích, to zablýskalo.

 Povalil ji do trávy a znovu, ji začal divoce líbat. Pak se vztyčil na loktech, a zadíval se ji do očí.

 „Miluji tě, Bianko." Zašeptal a jedním trhnutím, do ní vstoupil. Zvrátil hlavu, zařval a oblohu prořízl mohutný hrom. 

Začal se pohybovat a díval se ji přitom, do očí. Zuřivě přirážel a bouře okolo stále sílila. Strašlivý hukot, křik démonů a kvílení prokletých duší a jeho poddaných, se neustále stupňoval. 

Bral si ji vší silou. Divoce a vášnivě. Zuřivě a nevybíravě. Bral si ji tak, jako kdyby u toho měl vypustit svou duši. Jejich vzájemné sténání a výkřiky slasti, co chvíli přehlušily i hukot bouře.

 „Jsi moje. Na vždy." Vykřikl, když ucítil, svoje vyvrcholení. Ještě jednou přirazil, přikryl její tělo svým, a když se jeho semeno, dostalo do jejího lůna, jeho tetování na hrudi se rozpálilo do běla.

 Přitiskl si ji ještě blíže k tělu a nechal tu sílu mezi nimi proudit. Již není pochyb. On již nemá cesty zpět. Jeho tetování, vyrylo značku kříže, na jejích prsou.