SCHŮKA S OSUDEM ČÁST 9

 Diana se probudila, v Ramonově srubu v lese. Posadila se na posteli a rozhlédla se kolem. V krbu plápolal oheň, na stole stál hrnek s kávou, talíř s jídlem a zvenku dopadalo sluneční světlo do okna. 

Chvíli  seděla a přemýšlela, jestli to byl sen nebo skutečnost. Ne, nebyl to sen. Zatřásla hlavou, aby si urovnala myšlenky. Zřejmě  usnula, když ji Ramon nesl..., bože, vzpomněla  si na tu hrůznou tvář. Byl tak děsivý. Strašný. Nikdy  nic takového neviděla.

V hlavě se ji honila spousta otázek, nezodpovězených odpovědí a cítila se zmatená, unavená a naštvaná.

 Naštvaná? Neměla by se bát? Ale pak si ke svému údivu uvědomila, že strach  neměla. Byla  rozzlobená na Ket, Matyldu i Ludvíka. Ale nejvíc na něj. 

Stále  nechápala, co se tady děje. Stále  netušila, co si má myslet. Jen o jednom vlastně nepochybovala. Věděla, že ji nikdy neublíží.

Posadila  se ke stolu a nepřítomně srkala hrnek s kávou. Ale kde je? Proč ji tu nechává samotnou? Začínala  být nervózní. A když se později odpoledne objevil ve dveřích, docela se ji i ulevilo.

„Přinesl jsem trochu dřeva na topení." Změřil si ji pohledem a složil dříví ke krbu. 

Jen  přikývla a čekala. Vlastně  nevěděla, co mu má říci a kde začít. Čekala  vysvětlení. Omluvu. Přiznání. Čekala  cokoli, ale nic. Chvíli se na ní díval, a pak zas odešel.

Ale nejhorší bylo, že následující den se opakoval úplně stejný scénář. Nanosil dřevo, zatopil a přinesl něco k jídlu, ale prohodil sotva pár slov. Sotva se na ni podíval, natož aby se zdržel, nebo zůstal.

Později odpoledne, když už se v ní vystřídaly všechny pocity od naprosté beznaděje, stesku, smutku a vzteku, vykoukla ze dveří. 

Zadívala se na nebe. Neměla  vůbec ponětí o čase, ale umíněně a také trochu uraženě,  se rozhodla, že se půjde k tůni vykoupat.

Nemůže to být daleko. Říkala si, když  se vydala cestičkou mezi stromy. Zamračeně se prodírala lesem a v duchu nadávala na Ramona, a všechno mužské pokolení.

 Už by tam přeci měla být. Rozhlédla  se, ale kolem dokola byl jen hluboký nepřístupný les.

„Kde to kruci jsem." Začínala  mít strach, ale hrdost ji nedovolovala si přiznat porážku. Tvrdohlavě, se prodírala dál a dál. 

Najednou  zaslechla podivný zvuk. Strašidelný výkřik nějakého ptáka, šumění listí a větru, a  uvědomila si, že  se ztratila. 

Srdce ji začalo divoce bít strachy a hrůzou  se roztřásla po celém těle. 

Kudy teď? Vykročila  opačným směrem. Větve stromů ji šlehaly do tváře, a nepropustné houštiny keřů, jí rozedíraly kůži na nohou. 

Unaveně  si sedla do trávy a s obavami sledovala nebe, barvící se do černa.

„Ramone, kde jsi?" Slzy se ji začaly kutálet po tváři. 

Nevěděla už vůbec, odkud  přišla. Les ji připadal všude stejný. Nikde žádný záchytný bod. Nic. Jen tma. Setmělo se tak rychle, že to nestačila ani postřehnout. Strachy  se přikrčila pod spadlý strom a rozvzlykala se na plno.

Náhle uslyšela z dáli zavytí a vzápětí druhé, jako kdyby mu odpovědělo. Vlci? Bože! Co budu dělat? Pomalu začínala panikařit.

 Byla už šílená strachy, a když se vytí dál blížilo a blížilo, pomalu  se loučila se životem.

„Ramone. Pomoz!" Křičela  jak smyslů zbavená.

 Měla  pocit, že už slyší jejich funění ze všech stran, a že se na ní každou chvíli musí vrhnout.

 V tom okolo ní zavířil vzduch a zaslechla  ránu a zakňučení. A druhé. Lámání větví a příšerný řev. Pak už jen vzdalující se vytí a ticho.

„Máš vůbec ponětí, co se mohlo stát, kdybych tě nenašel?" Ozval se  rozzlobený hlas.

„Ramone. Díky bohu." Byla tak šťastná, že ho slyší. Že je tu.

„Bohu neděkuj. Kruci Diano, hledám tě už celou věčnost. Myslel jsem, že zešílím strachy!"

„Promiň. Já..." Nedokázala ze sebe dostat kloudnou větu.

 Všechno na ni náhle dolehlo naplno, a uvědomila si,  jak  byla hloupá, naivní a umíněná. Jak malá holka.

„Jestli chceš..., odnesu tě na hrad." Ozvalo se po chvíli ticha.

Na hrad? Proč? Už mne tu nechce? Vlastně se mu ani nediví, potom, co tu předvedla, ale nechtěla. Chtěla zůstat tady, a s ním.

„Na hrad? Proč?" Vykoktala  vyděšeně a srdce jí začalo tlouci, jako na poplach.

„Myslel jsem..., myslel jsem, že přede mnou chceš utéct." Zuřivě  zavrtěla hlavou k odporu. Jak ho to vůbec může napadnout?

„Ne já..., chtěla jsem se jít vykoupat, a asi jsem zabloudila a..." Skryla  obličej v dlaních, když se ji slzy začaly kutálet po tváři. Tolik se styděla.

„Ale je to tvoje vina," vzlykala, „ kdybys mne nenechával samotnou. Kdybys byl se mnou. Kdybys řekl..., cokoli, tak já..." Nedokončila větu. Nešlo to. Byla  tak unavená a vyčerpaná, že  sotva stála na nohách.

„Ramone." Zašeptala  za chvíli. Dlouho bylo ticho. Neodpovídal.

„Jsi tu? Vezmi mě do srubu, prosím." Mhouřila oči do tmy, ale neviděla ani nos před sebou.

„Jsi si jistá?" Ozvalo se po nekonečně dlouhé době, těsně za ní. „Uvědomuješ si, že je noc?" Jen  přikývla. Byla  si vědoma toho, co jí tím chce říci. 

Stále měla před očima tu hrůznou tvář, ale strach neměla.