SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 10

 Ramon pozoroval spící dívku a přemýšlel o všem, co se v poslední době událo. Když včera zmizela, myslel, že zešílí strachy. Tolik se o ní bál. A měl i obavy z toho, že utekla přede ním. Ale nebylo to tak.

Stále  nemohl uvěřit tomu, že z něj nemá strach. Že se jí neprotiví a nehnusí jeho tvář. 

Už dlouhá staletí,  se necítil tak šťastný a zamilovaný. Ano. Uvědomil  si, že ji miluje a udělá vše, aby se jí nikdy nic nestalo. Že ji ochrání před celým světem. I před sebou, jestli to bude nutné.

 Tušil, že je na čase, aby věděla vše, a tak  se rozhodl, že ji po snídani odvede k tůni aby se vykoupala, a pak se ji svěří, se svým strašným tajemstvím.

„Zůstaň." Řekla sotva slyšitelně, když  ji odvedl na místo a gentlemansky se chtěl vzdálit. 

Zarazil se v pohybu. Co mu tím chce říci? Mozek se mu začal vařit v hlavě, ale nedokázal vyprodukovat jedinou myšlenku. Jediný kloudný argument, který by ospravedlnil to, na co myslím pokaždé, když se na ni dívá.

„Jestli tu zůstanu, Diano..., ty nemáš ani ponětí, co po mě žádáš..."

 Sledoval, jak rozpačitě přešlápla z nohy na nohu a její tvář polil ruměnec. Viděl  dilema, které se v ní odehrávalo, a když po nekonečně dlouhé době, jen lehce přikývla, podlomily se mu kolena.

Chvíli  jen tak stál a pokoušel se vstřebat všechny ty pocity, které se v něm odehrávaly. Pocity, které sílily už několik dní od doby, kdy viděla jeho druhou tvář, a přesto se ho nebála. Pocity, které  už tak dlouho nezažil. Miluje ji. Vědě to. A tolik si přál, aby tomu bylo i naopak.

Pomalým krokem se k ní přibližoval, a ani na vteřinu z ní nespustil oči. Dával  ji tak možnost, vzít svou žádost zpět, ale s každým svým dalším krokem se modlil, aby tak neudělala.

„Diano." Vydechl, a pohladil ji po tváři. 

Cítil, že ztrácí kontrolu nad svým tělem. Prsty se mu třásly a celé jeho tělo bylo jako v ohni. Několikrát se musel zhluboka nadechnout, aby popadl dech a srdce mu v hrudi bilo tak divoce, že to jistě muselo být znát, i přes látku košile.

Už se nedokázal déle ovládat. Divoce ji sevřel v náručí a hladově se přisál na její ústa. Byla tak hebká, měkká, sladká.

 Líbal  ji jako šílenec, smyslů zbavený. Jako kdyby to bylo poprvé, anebo naposledy. Jedním trhnutím  ze sebe serval svoji košili a horlivě se vrhl na Dianin šat. Nebránila se. Naopak. Poznal, že je na tom stejně jako on.

Stála teď přede ním nahá, a on se nemohl očima ani ústy nabažit jejího těla. 

Položil  ji do trávy a líbal kousek po kousku její hebkou kůži. Líbal  ji jako blázen. Jako šílenec. Jako kdyby na tom závisel jeho život. 

Srdce mu divoce tlouklo, krev se mu vařila v žilách, a dech nemohl dostat pod svoji kontrolu. Každá buňka v jeho těle. Každičký nerv, toužil po jediném. Po její lásce. Po jejím těle. 

Najednou se zadýchaně odtáhl.

„Nemůžu to udělat, Diano. Nemůžu..., i když, bych tak moc chtěl." Pohladil ji po tváři. 

Vlastně nemohl uvěřit tomu, že to udělal. Toužil po ní tolik, že to nemohl ani vypovědět. Tak moc toužil po tom, se s ní pomilovat. Spojit své tělo s jejím. A bylo to o to více umocněno jeho dlouhým celibátem, ale prostě to nedokázal. Nechtěl to udělat dříve, dokud si nebude jistý, že i ona, miluje jeho. 

„Musím..., musím ti něco říci, Diano. Je tu něco..., co bys měla vědět."