SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 12

 „Raději bych zemřel, než bych ti jakkoliv ublížil." Zašeptal Ramon a přivinul si Dianu do náručí.

Již dlouho, se necítil tak šťasten. Ležel na posteli s dívkou, kterou miluje. A která miluje jeho. Cítil to. Věřil tomu.

 Milovala se s ním. Již ani nedoufal, že je to vůbec možné. Kolik let, desetiletí, století, se takto necítil? 

V tom se rozletěly dveře a dovnitř se vřítila jeho sestra, s Reginou.

 „Vypadá to, že jsme přišly pozdě." Vydechla Ket udýchaně, a obě si je změřily pohledem.

 Vyhlížely, jako kdyby celou cestu běžely. Ale hrad byl odsud, tři dny cesty pěšky, lidskou chůzí, honilo se Ramonovi hlavou. A nikdy by se na tu cestu nevydaly, kdyby to nebylo důležité.

 Neochotně se odpoutal od Diany. Přehodil přes ni deku a natáhl si kalhoty.

 „Co se to tu, kruci děje?!" Vyprskl naštvaně, a čekal, až obě popadnou dech. 

„Máme problém! Máme velký problém!" Řekla Regina, a zamávala mu před nosem, jakýmsi starodávným svitkem.

„Našla jsem ho v hradní knihovně..., a jestli vy dva..., jestli..." Rezignovaně se podívala, na jejich sporý oděv. 

„Jestli vy dva..., to jsi nemohla děla, ještě chvíli drahoty?" Otočila se na Dianu, a pak položila na stůl rozbalený svitek. 

„Jestli se budete milovat dříve, než v den zatmění..., pak potom..." Podívala z okna. Oběma bylo jasné, že přišly pozdě. I slepý, by poznal, co se tady právě stalo. 

„Ona byla opravdu geniální." Vydechla najednou a otočila se ke stolu. 

„Co tím myslíš?" Zavrčel Ramon. Vůbec se mu nelíbilo, v jaké situaci se právě nacházeli.

 „Myslím tím, že Glorie sakra, nenechala nic náhodě. Je to vlastně geniální." Zašeptala, a po dramatické pomlce, zabodla prst doprostřed svitku.

 „Slíbila, že nikdy nebudeš šťasten, a udělala proto všechno. Tím že jste svou lásku..., ehm..., završili dříve, než před zatměním, jste si to kapánek ztížili, Ramone." 

Nepřítomně hladila tu svou Bohunku omotanou okolo krku, a mračila se na záhadné klikyháky v pergamenu. 

„Zamotala to geniálně. Protože jestli je to ta pravá, a Diana tě opravdu miluje, tak potom to poznáme, až ráno vstane. A jestli ne, tak také." 

„ K věci, Regino." Zašeptal Ramon, a nespustil oči, s vystrašené Diany.

 „Glorie se postarala o to, aby do dívky, která tě miluje, sestoupila všechna její nenávist, a zlost k tobě, Ramone. Zapomene na to, že tě miluje. Zapomene na vše krásné, co jste prožily a cítily. Zapomene na vaše milování a štěstí, a bude cítit jen Gloriinu nenávist a zlobu. Nikdy se s tebou nebude milovat v den úplňku, abys došel vysvobození. Nikdy, protože bude cítit stejnou zlobu, jako Glorie. A jestli to není ta pravá, nezapomene, ale nikdy se s tebou nebude moci o úplňku milovat, protože bys ji roztrhal na kusy." 

Ket několikrát zamrkala, ve snaze zahnat slzy, deroucí se jí na povrch. Bylo jí Ramona tak líto. Byli přeci tak blízko. Tolik, jako nikdy, za celá staletí. 

Teď, to ale nemůžou vzdát. S obavami, se podívala na bratra. Měla strach, že se zase uzamkne do sebe, a navždy zmizí, v hloubi lesa.

 „Ramone." Zašeptala, a vzala ho za ruku. Jen zakroutil hlavou, a několikrát polkl. Rozbušilo se jí srdce. Nesmí to vzdát. To mu prostě nedovolí.

 „Miluji ji, Ket, já..." Odmlčel se, a zadíval se do očí ženy, kterou tolik miloval. 

„Kolik máme času?" Řekl po nekonečně dlouhé době, a obě dvě, si změřil pohledem. 

Najednou se ji ulevilo. Byl to zase on, její bratr, který ji tolik chyběl.

 Ta jeho paličatost a odhodlanost. Ta jeho víra a houževnatost, kterou někde po té cestě staletími ztratil. Zahodil. Uzamkl v sobě. 

„Přesně šedesát šest dní, sedm hodin a dvanáct minut." Vykřikla Regina a přitáhla si Bohunku, těsněji ke krku.