SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 14

 Katarina Carnervilová si nalila sklenku whisky a posadila se před zapálený krb. 

Zamyšleně se zadívala do plamenů. To co se událo v poslední době, jí přidávalo vrásku na čelo. Vůbec se ji to nelíbilo. 

Scházelo jim třicet osm dní. Pouhých třicet osm dní, a jejich naděje se buď vyplní, nebo se spláchne, na dalších nejméně tři sta let. 

Diana byla ta pravá. Opravdu ji konečně našla. Ale Gloriina kletba, byla o moc silnější, než kdokoliv mohl předpokládat. 

Diana zapomněla na to, že by kdy Ramona milovala. Její vzpomínky, se zastavily v době, kdy přijela na jejich hrad. Jen si nepamatovala jak a kdy. 

Chabé útržky její paměti, obsahovaly pouze několik málo informací. Vzpomněla si na to, jak ji před nejméně půl rokem přemluvila, aby se odstěhovala k nim na hrad. Aby se všeho vzdala, a odjela přes půl zeměkoule do neznáma. 

Tehdy ještě byla tolik zvědavá, na jejího bratra, ale nyní, o něm nechtěla ani slyšet. Vyhýbala se mu, jak jen to bylo možné. 

A k tomu všemu, si ještě před necelým měsícem, pár dní po jejím zapomnění usmyslela, že příjme místo knihovnice, v městečku Ztracená Naděje.

 Skoro celý měsíc, den co den, ráno odjela, a vrátila se pozdě odpoledne. Ramon neměl mnoho prostoru na to, si znovu nějak získat její srdce. Mnohokrát se vrátila, až po Ramonově přeměně, a ona zatím vlastně neměla ani tušení co je vlastně zač.

 Byla to zapeklitá situace. A aby toho nebylo málo, začal se kolem Diany točit, dosti neodbytný mladík. Nejednou se vrátila pozdě, jistě jenom kvůli němu. 

„Fajn..., něco jsem zjistila..." Zahalekala Regina, když vtrhla do místnosti. 

„Kruci Regino..." Prskala Ket, když se leknutím zakuckala, „jsi jako duch." 

Byla to její přítelkyně, ale její dramatické vpády, ji přiváděli k šílenství. 

„Promiň Ket, ale vzhledem k situaci, je nezbytné, abychom jednaly." Zašklebila se na ní. „Zjistila jsem si něco o tom mladíkovi, co se motá kolem Diany. Je to místní seladon. Je velmi chytrý, a jestli bude chtít, tak Dianu dostane, ať se nám to líbí, nebo ne." 

„No..., to jsi mě uklidnila..." zamračila se Ket a kopla do sebe obsah skleničky, „co tedy navrhuješ?"

 „Co takhle oslava mých narozenin? Nebo tvých..., to je fuk." Vykřikla vítězoslavně a dala ruce v bok. 

Ale Ketiin výraz, zrovna nevypovídal o tom, že by sdílela její nadšení. 

„Sakra Ket..., musíme toho chlapa dostat sem. Uspořádáme ples, oslavu, cokoliv, a Diana ho pozve. To zařídím. Potřebujeme, aby se vybarvil. Kdy myslíš, že se ukáže jeho pravá povaha?" odmlčela se a několikrát nadzdvihla obočí. A hned vzápětí, si sama odpověděla.

 „Až zjistí, že má konkurenci. Konečně přestane mrhat medovými slůvky, a bude chtít roztáhnout své peří. A Diana nemá ráda opeřence. Miluje jeho..., zvíře. Miluje ho Ket, jen ji to musíme připomenout."