SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 16

 Diana vyběhla na zahradu. Cítila se tak moc zmatená, jako snad ještě nikdy, za celý svůj život.

 Sedla si na lavičku v rohu zahrady, a omámeně přejela po svých rtech. Vlastně vůbec nerozuměla tomu, proč to udělala. Políbila ho. Políbila, a tak moc, se jí to líbilo.

 Vzpomněla si na polibek, který si vynutil David. Necítila při něm nic. Nic, jen se modlila, aby už skončil. Jeho polibek byl studený, leklý, zbrklý a vůbec nic, ji neříkal.

Za to Ramonův..., přikryla si tvář dlaněmi. Nikdy si nemyslela, že již jen při jednom polibku, bude cítit takové pocity. 

Najednou zapomněla na to, jak moc, se jí zdá nesnesitelný a protivný. Cítila jen touhu a vzrušení. Vůbec to nechápala. Nerozuměla tomu. Nerozuměla sobě. Svému srdci, ani své mysli, které jí pokaždé, když ho potkala, říkalo, aby se od něj držela dál. 

„Diano! Tady jsi!" Ozvalo se nad ní. Skoro cítila, jak ji mráz přejel po zádech. 

„Nech mě, Davide. Chci být sama." Zašeptala, aniž by na něj pohlédla. 

Nechtěla s ním mluvit. Nechtěla zrovna teď, poslouchat ty jeho příšerné historky. Celou dobu, si vlastně myslela, že by mezi nimi mohlo, něco být, ale nyní pochopila, že tomu tak není. Necítí nic, v jeho přítomnosti. Nic. Prázdno. 

„Ale no ták, Diano. Však se ohromně bavíme, ne?" Zapředl a přisedl vedle ní, „Ale musím říci, že mi ten týpek hnul žlučí. Ale jedna facka, této krásné ručky, by mu jistě neuškodila."

 Vzal ji za ruku a přiložil si ji k ústům. Vypadalo to, že si vůbec nevšiml Dianina rozpoložení. Přisedl co nejblíže k ní, a obejmul ji okolo ramen. 

„Moc dobře, si to udělala, zlato. Jistě tam stojí ještě teď." Zašklebil se, a přitáhl si ji těsněji k sobě. „Mě, ale polibek neodmítneš." 

V následující chvíli, se vrhl na její ústa. Snažila se ho odstrčit. Snažila se mu říci, ať toho nechá, on ale ještě více přitvrdil.

 „Nech mě! Nech mě být, Davide, prosím." Vykřikla a pokusila se o únik.

 „Mám pocit, že ti tato žena, řekla své ne." Ozvalo se najednou nad nimi. A silné, Ramonovi paže, ho popadli, a odhodily jako pírko stranou.

 „Co se do toho pleteš!" Cedil mezi zuby David. Když se posbíral na nohy. 

„Radil bych ti, abys ihned, pustil můj dům. Nebo se neznám." Ramonův výraz tváře, vypovídal za vše. 

Jeho sok, zřejmě pochopil. Nebo si uvědomil, že nad ním nemá sebemenší šanci, a vzápětí zmizel. 

Ramon chvíli jen tak stál, snažíc se dostat svůj vztek a zlost pod kontrolu. Pak se podíval Na Dianu, a všiml si, že si ho měří zvláštním pohledem. 

Její hruď, se nebezpečně zvedala, pod náporem vzduchu. Zhluboka oddychovala a v očích měla zamžený pohled.

 „Já..., děkuji, ale..." Zašeptala a ztěžka polkla. 

Poznal, že se něco změnilo. A vysvitl mu malý náznak naděje. V tom se slunce, pomalu zhouplo za obzor. Otočil se tím směrem, a zaváhal. A ve stejný moment, co zapadl poslední paprsek slunce, zmizel mezi stromy.

 Diana se vyděšeně podívala kolem. Setmělo se tak rychle. Najednou dostala strach. Jak znala Davida, nevzdá se tak snadno.

 Ustrašeně se rozhlédla, a pak mezi stromy zahlédla něco ještě děsivějšího. Vykřikla, a udělala krok zpět. 

„Ramone." Vyšlo z jejích úst tiché zasténání.

 Na moment zavřela oči, a když je otevřela, stálo před ní. Zvíře. Monstrum, nebo něco, co snad nebylo ani z tohoto světa. 

Popadlo ji do náručí, a zmizelo i s ní, mezi stromy.