SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 2

 Diana Stocková, měla pocit, jakoby jela už celou věčnost. Reflektory auta ozařovali jen silnici před ní, jinak byla černočerná tma. Už nejméně dvě hodiny bloudila a stále nic. Jenom stromy a lesy široko daleko. 

Ještě  nepotkala živé duše, ani žádné auto. Jako by tu byla úplně sama. 

 Asi jsem se zamotala v té vesnici, co jsem se ptala na cestu, pomyslila  si a vzápětí jí přejel mráz po zádech. Byla taková zvláštní. Už ten název Ztracená Naděje, jí připadal pochmurný. A pak ti lidé, když zjistily kam jede, chovali se najednou tak odměřeně a divně. Dívali se na ní jako by přišla přinejmenším z jiné planety.

„Tam nikdo nechodí. V těch lesích straší, slečno." Zněla jí v uších pumpařova slova.

Zatřásla  hlavou, aby zahnala obavy a křečovitěji sevřela volant. I přes záři světel se jí zdálo, že v té tmě nevidí okraje silnice. Nalepila nos pomalu až na přední sklo auta, a stále udržovala svoji dvacetikilometrovou rychlost. 

 Neustále  těkala očima ze strany na stranu, a co chvíli  se podívala do zadního zrcátka s nadějí, že snad uvidí zář reflektorů. Ale byla sama. Úplně sama, v této bohem i lidmi zapomenuté pustině.

„Sakra Ket! Kam mě to kruci, táhneš." Zakřičela do ticha, zastavila u krajnice a popadla telefon z palubní desky.

Žádný signál. Co budu dělat? Začínala pomalu panikařit. Neustále svírala volant a dívala se do tmy mezi stromy. Bylo to tak strašidelné. Děsivé. Neviděla ani nos před sebou.

 Najednou její zrak spočinul na dvou červených tečkách mezi stromy. Světla? Že by oči? Strachy se jí postavily všechny chlupy na těle, a v panice  se snažila nastartovat. Motor ale jenom lehce zavrněl a konec. Už ani nehlesl. Auto zrovna teď začalo stávkovat.

S třesoucími prsty ještě jednou vytočila Katarinino číslo, ale bezúspěšně.

Zoufale toužila vymyslet nějaký plán. Podívala se na cestu před sebou. Asi sto metrů po cestě se to svažovalo do kopce. Snad tam bych mohla signál chytit, blesklo jí hlavou a vystrašeně se zadívala na vysněný bod.

 Pomalu a potichu  vystoupila z auta. Několikrát  se nadechla, aby se trochu uklidnila. Srdce cítila až v krku a bušilo tak divoce, že se jí zdálo, že ji musí každou chvíli vyskočit z hrudi. Pak se zběsile dala na útěk.

 Sto metrů. Říkala si, sto metrů není tak daleko. Když doběhla až na kopec, sotva  popadala dech.

„No tak. Musíš!" Vzlykala a zoufale zírala do telefonu. Nic. Zase nic.

„Pane bože!" Přikryla  si ústa rukou, když  si uvědomila, že to vykřikla nahlas.

Zaposlouchala se do ticha. Šumění listí. Skřeky nočních ptáků a pak, takový zvláštní zvuk. Jakoby se lámaly větve pod něčí vahou. 

Strachy se jí podlomily kolena. Zdálo se ji, jako kdyby slyšela něčí hluboké oddychování. Funění. S nadějí se podívala zpátky k autu. Ale její nohy jakoby strachy přimrzly k zemi. Celá se třásla, neustále se rozhlížela kolem a zhluboka oddychovala. Tak hluboce, že slyšela jen zvuk vlastního dechu a tlukot srdce. 

Teprve když  uslyšela další zapraskání větve, se rozeběhla. Ještě kousek. Ještě kousek, opakovala si neustále a běžela jak o závod. 

Měla  pocit, jakoby se větve stromů podél silnice lámaly a to zlověstné funění se stále přibližovalo a přibližovalo. Najednou se ji v té rychlosti podlomilo koleno a skutálela ze silnice přímo do příkopu.

„Prosím ne!" Vykřikla. Překulila se na záda a podívala se nad sebe.

 V jednu chvíli  měla dojem, že vidí nějakého psa. Netvora. Zvíře. Nebo něco, co snad ani nebylo z tohoto světa. Hrůzou se jí zatmělo před očima a hned vzápětí omdlela.