SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 3

 Když  se Diana probudila, byla v nějaké místnosti. Ležela na posteli nedaleko otevřeného a plápolajícího krbu. 

Rozhlédla  se kolem. Vypadalo to jako nějaký srub. Malým oknem dopadalo do místnosti denní světlo. Zdi byli z dřevěných kuláčů, a na stěnách vyseli vydělané kůže z divoké zvěře. Těžký dubový stůl, několik židlí a všude plno svíček a olejových kahanů. 

Připadala si, jako kdyby se ocitla v jiném století. Vyděšeně se posadila a stáhla ze sebe vlněnou deku. 

No ne! Jsem skoro nahá. Vytřeštila oči a hned se zase přikryla až po bradu. Měla  na sobě jen tričko a kalhotky. A ovázaný kotník? Vystrčila  nohu zpod deky. Ale jak to?

„Co tu sakra dělám?" Řekla  nahlas, a vykřikla, když se jí za zády ozval hlas.

„To by mě také zajímalo." Podívala  se na muže stojícího ve dveřích. Přejel jí zkoumavým pohledem a pak složil náruč dřeva ke krbu. 

 S obavami  si ho prohlédla. Měl na sobě tmavé kalhoty a černou košili měl rozepnutou. Přistihla  se, že nepřítomně zírá na jeho nahou hruď.

„Docela by mě zajímalo, co jsi tady nacvičovala. Takhle hluboko v lesích." Usmál se a káravě povytáhl obočí.

„Já..." Začervenala se. „Já totiž jedu na Carnervilův hrad. A asi jsem se ztratila." Pípla, a nasucho polkla.

„Nemohl..., nemohl bys mě tam prosím odvézt?"

 Najednou se začal zhluboka smát. Nejdříve se lekla, ale pak dostala hrozný vztek. No, tak ses pobavil? Půjdu sama. Prolétlo ji hlavou a snažila se vstát.

„To bych ti neradil." Řekl najednou a díval se, jak se svalila zpátky do postele, když  si stoupla na bolavý kotník.

„Sama se daleko nedostaneš. Nejsou tu cesty, chodníky ani silnice. Jsme hluboko, moc hluboko v lesích."

 Vyděšeně  se rozhlédla kolem. Najednou jí to došlo. Kde to vlastně je? Jak se sem dostala? Vždyť ještě před chvílí,  byla na té silnici. Ano. Snažila se volat Ket a pak..., pak ten netvor.

„Co..., co to bylo?" Vykoktala, „Tam u auta. To zvíře..." Chvíli si jí pátravě prohlížel, než odpověděl.

„Sama jsi to pojmenovala. Zvíře." Připadalo ji, že najednou nějak posmutněl a zvážněl. Začala  být nervózní z toho, jak tam jenom stál a stále si ji zkoumavě prohlížel.

„Možná bys měla chvíli spát." Řekl náhle, ale nespustil zní oči. „Udělám ti zatím něco k jídlu a přinesu vodu." 

Jen  němě přikývla a uvědomila si vzápětí, že si poslušně lehla. Bezstarostně. 

Sakra, to mi bude muset vysvětlit. Jak to, že dělám jen tak, co mi řekne? Jsem v cizím domě. S cizím chlapem. Ještě k tomu nevím ani kde, a jak jsem se sem dostala, a já si jdu v klidu spát? Prolétlo ji hlavou, ale nestačila se zeptat na nic. Hned na to, usnula.

Probrala jí vůně smažených vajec. „Odnesu tě." Ozvalo se nad ní, když  spustila nohy z postele.

 Dřív než  mohla začít protestovat, ji popadl a posadil ke stolu. Cítila, že rudne až ke konečkům prstů. 

Sedí tu s cizím mužem, polonahá u stolu, a cítí se... Jak se vlastně cítí? Uvědomila si, že vlastně docela příjemně. Bylo to zvláštní, znala  ho sotva den, vůbec nic  o něm nevěděla, ale cítila se s ním dobře a v bezpečí.

„ Jmenuji se Diana." Zašeptala. „Diana Stocková. A ty?" Přistrčil před ní hrnek čaje a nespustil z ní oči.

„Jednou mi dáš sama jméno."

 Co tím myslí? Ale dřív než  mohla začít protestovat, se zvedl a podíval se z okna.

„Za chvíli zapadne slunce. Musím jít." Vytřeštila  na něj oči. Musí jít? To ji tu nechá samotnou? Proč?

„Neodcházej, prosím." Zatřásla  hlavou. 

Přeci tu nezůstane sama. A co to zvíře? A co on, kam jde? A co ona vůbec tady samotná? Vystrašeně  se podívala z okna.

„Jsi tu v bezpečí. Nemusíš se bát. Vrátím se ráno."

„Ráno?" Vzlykla, a měla  chuť pod jeho zkoumavým pohledem zalézt pod stůl. Jen se na ní usmál, otočil se ke dveřím a vzápětí zmizel ve tmě.