SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 4

 Když se Diana probrala, oknem se draly dovnitř první sluneční paprsky a na stole stál hrnek vonící kávy. Zřejmě už se vrátil, pomyslila  si a dobelhala se ke stolu.

„No ne. Šípková Růženka se probudila?" Zubil se na ní ode dveří. Nechápavě  pokrčila rameny.

„Je skoro jedna hodina odpoledne." Vyvalila oči. Tolik? Rozhlédla  se po místnosti.

„Tady hodiny nenajdeš. Řídím se podle slunce."

Podle slunce? On je opravdu zvláštní. Honilo se ji hlavou tisíce otázek a stále si ho nenápadně prohlížela. Přistihla se při tom, že se ji vlastně líbí, co vidí. Ale co tu dělá? Proč žije tady v lesích? Je snad dřevorubec, nebo tak něco?

„Mimochodem, děkuji za kafe." Jenom přikývl a ukázal směrem ke stolu.

„Přinesl jsem ti z auta pár tvých věcí. Třeba se budeš chtít převléknout." Nechápavě se podívala na tašku před sebou.

„Ty jsi byl u auta? Ale jak..."

„Ludvík se o něj už postaral." řekl jenom a dál něco krásně vonícího připravoval nad ohněm. Najednou  si uvědomila, že má hrozný hlad a nasála tu vůni.

„To je náš majordomus." Řekl náhle, jako kdyby ji četl myšlenky. 

Rozhlédla se kolem. Majordomus? Hm. Vůbec nechápala, co tím myslí.  V hlavě ji to šrotovalo, jak  se snažila nějak poskládat tu mozaiku. Opuštěná silnice. Žádný signál. Pak to zvíře. Pak se ocitne zde. Nakonec ještě Ludvík. Zamračila se na jeho záda.

„Nechceš mi to prosím trochu vysvětlit?" Vyhrkla. Byla zoufalá a zmatená. Jen si povzdechl a přistrčil přede ní talíř s jídlem.

„Všechno jednou pochopíš." Řekl nepřítomně a jen si ji neustále, zkoumavě prohlížel. „A toho dne se děsím." 

 Zbytek odpoledne se jí snažil evidentně ignorovat, i když  si všimla, že ji stále sleduje. A vlastně se  přistihla, že i ona, kdykoliv  věděla, že se na ní nedívá, tak na něj nepřítomně zírá. Bylo to podivné, protože  měla dojem, jako kdyby sem patřila. Jako kdyby ho znala, i když o něm vlastně nic neví.

Když se pak zase  večer rozloučil a odešel, dlouho  nemohla usnout. Neustále  na něj musela myslet.

 A pak ten šramot a oddychování co se zvenku ozývalo. Lámání větví, hučení větru a hlavně ten příšerný řev. Nikdy  nic podobného neslyšela. Znělo to jako řev raněného zvířete. Jako řev deseti raněných zvířat. Strachy  ani nedýchala a neodvážila se, vystrčit nos s pod deky.

„Nemohla..., nemohla bych se tu někde vykoupat?" Zadívala  se na něj s prosbou v očích, když  na druhý den ráno dojedla snídani. Cítila se po probdělé noci vyčerpaná, unavená a špinavá.

„No, vodovod tady zrovna není, ale..." změřil si jí pohledem, „jestli chceš, je tu něco lepšího."

S obavami pokrčila rameny, ale nesnažila  se klást jakýkoli odpor, když jí vzal do náručí, a nesl vyšlapanou pěšinkou mezi stromy, až k malebné vodní tůni.

 Byla to nádhera. Uprostřed lesů takový ráj. Tyrkysově modrá průzračná voda, do které dopadal z přilehlého skaliska nádherný vodopád.

„Bože, to je nádhera." Vydechla, když ji postavil na zem.

 Nic krásnějšího ještě neviděla. Připadala si jako v nebi. Sluneční paprsky ozařovaly hladinu, která se leskla jako zrcadlo. Kapky vody padajícího vodopádu vypadaly jako závoj z perel. Byla  tak uchvácena tím pohledem, že  si ani nevšimla, jak se její zachránce, pomalu začíná svlékat.

„Co..., co to děláš?" Vykřikla zděšeně, když  si všimla, jak si pomalu rozepíná košili.

„Chtěla ses vykoupat ne?"

„ No ano, já..." koktala, a zděšeně sledovala jeho počínání, „ ale proč ty?"

„Proč se svlékám?" Změřil si ji skoro udiveným pohledem, „normálně se nekoupám oblečený. A předpokládám, že tě tam budu muset odnést." Pohodil hlavou směrem k tůni.

Zachvátila ji panika a zoufale  se snažila vymyslet nějakou výmluvu. Že se vlastně vůbec vykoupat nechce. Že se vody bojí. Že...Bože! Všechno bylo hloupé. Co má dělat? A když odhodil svoji košili, pokoušeli se o ni mdloby.

„Nemusíš se bát, nechystám se tě znásilnit." Usmál se, a prstem ji nazdvihl bradu. 

Najednou  si připadala jako malá holka. Bylo ji trapně. Styděla se, ale nenapadla ji jakákoliv přijatelná výmluva.

„Tak zavři oči prosím." Vydechla  rezignovaně, a s výkřikem si zakryla tvář, když odhodil kalhoty.

 „Dobrá tedy." Ozvalo se přidušeným smíchem.„Čekám." 

 Třesoucími prsty, pomalu odkládala svoje oblečení a neustále sledovala, zda se nedívá. Chováš se jak cudná panna, opakovala si neustále. Nic na tom přeci není, chci se jen vykoupat. Jenom vykoupat. Nic víc. On mně jen pomůže. Odnese. Nedívá se.

„No, tak to by stačilo ne?" Se smíchem ji vzal do náručí. 

Cítila, jak rudne pod jeho pohledem. Vždyť si ji nepokrytě prohlíží a vůbec to neskrývá. Je nahá s cizím mužem, který je také nahý. Nahý? Bože, najednou ji to došlo. 

A v tu chvíli ji postavil do vody. Odskočila, jako kdyby se popálila. 

Zřejmě ho pobavila, protože se začal zase zhluboka smát. Zamračila  se na něj a odplavala kousek dál. Opláchla  své tělo pod padajícím vodopádem a posadila se za závoj kapek padající vody.

„Vážně ze mne nemusíš mít strach." Zašeptal najednou u jejího ucha a stáhl jí k sobě do vody. S výkřikem, se chytla jeho ramen a snažila se popadnout dech.

„Ale bojím se, že ten den jednou přijde, Diano." Vydechl skoro u jejích úst. 

Byli  teď tak blízko. Tak blízko, že  cítila tlukot jeho srdce. Slyšela jeho zrychlený dech a viděla jeho třesoucí se prsty, když ji jeden neposlušný pramen vlasů zastrkával za ucho.

Nedostávalo se ji vzduchu do plic a i její mozek začínal stávkovat.

 Očima kroužil v její tváři a vypadalo to, jakoby čekal na svolení. Jakoby čekal, jestli ho odstrčí, nebo začne křičet, či utíkat. Ale ničeho z toho, nebyla schopná. Nic takového  vlastně ani nechtěla. Jen  stála a dívala se na něj. 

A když se začal pomalu sklánět, aby ji políbil, zavřela oči. Nikdy  nic takového nezažila. Nikdy. A kdyby ji nedržel, jistojistě by  se mu sesunula k nohám.

„Pozítří je úplněk Diano, budu tě muset odnést na hrad." Šeptal zadýchaně a zamyšleně ji při tom hladil po tváři.

 Ale proč? Proč zrovna teď? Zavrtěla  hlavou k odporu. Uvědomila si, že nechce. Že chce zůstat tu, a s ním.

„Na hrad?" Došlo ji konečně a zadívala se na něj s otázkou v očích.

„Jmenuji se Ramon. Ramon Carnervil."