SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 5

 Díval  se na její spící obličej. Už hodně dlouho  necítil takový pocit. Uvažoval, zda je vůbec možné, zamilovat se. Zamilovat se v tak krátkém čase, a tak zoufale. I když, co pro něj vůbec znamená čas. Roky. Desetiletí. Staletí. Nekonečné čekání a soužení. Věčná samota a utrpení. Čekání na rozhřešení a odpuštění. Čekání na ni.

Zoufale  si prohrábl vlasy. Možná čekání na zázrak. Pomyslel si, však..., mohla by ho milovat? Netroufal  si doufat. Netroufal  si ani pomyslet na to, co se stane, až uvidí jeho druhou tvář. 

Byla tak sladká a nevinná. Vůbec netušila, že  ji dal do čaje prášky na spaní. Musel. Dnes v noci  ji chtěl odnést na hrad, a ona ho v té druhé podobě nesmí vidět. Alespoň zatím.

Ještě jednou  přejel očima obraz spící dívky v jeho posteli a pak ji vzal opatrně do náručí. Bože kdyby se tak probudila, pomyslil  si. Určitě by hrůzou zešílela.

 Vzpomněl si, když  poprvé viděl svůj obraz v zrcadle. Tehdy  chtěl zemřít. Cožpak může takovou zrůdu milovat? Pohladit. Políbit. Nebo dokonce...Zavřel  oči a po tváři mu skanula slza. Nemožné, nikdy se sním nemůže milovat. Musela by být slepá. Nikdy.

Nesl  ji hlubokým lesem na jejich hrad. V této podobě, to pro něj byla hračka. Byl  rychlejší a silnější, než kdokoliv na této planetě. Ale byl  nestvůra. Jeho vzezření se nedalo přirovnat ničemu, co  kdy viděl nebo znal.

 Ani člověk ani zvíře. Přesně tak, to Glorie tenkrát vyslovila. Kdyby mu alespoň vzala i jeho duši, jeho podstatu, jeho vědomí,aby se tak netrápil. Aby tolik netoužil po lásce a konečném rozhřešení.

 Ale bylo to ještě horší. Mnohem horší. Zítra byl úplněk. A to byl den, kdy opravdu  byl hoden toho titulu. Byl to jediný den, kdy se vypnou jeho city a emoce a zůstane jen prázdná skořápka. Jen vraždící monstrum.

Měsíc co měsíc při úplňku, se nechává přikovat ve sklepení hradu, aby nemohl ven, protože jenom tak může zabránit tomu, aby se netoulal po lesích a nezabil každého, kdo mu přijde do cesty. 

Však ještě před sto padesáti lety, mu vystrašení a pověrčivý lidé z vesnice přinášeli dary a obětiny. Hluboko do lesů se nikdo nikdy neodvážil a vlastně ještě ani neodváží. Pověst o tom, že v zdejších lesích straší a skrývá se strašlivá nestvůra, je stále živá a mnoho lidí z vesnice ji rádo přiživuje.

Najednou se mu Diana trochu pohnula v náručí, lehce zavrněla a pevněji přitiskla hlavu na jeho hruď. Bože, hlavně aby se teď nevzbudila.

„Pane Ramone. Chlapče..." Ludvík stál ve vratech a jako vždy, ho vyhlížel. 

Musel  se usmát. Ten starej dobrák byl jako jeho otec. Vždycky měl takovou radost, když  byl doma. Nejednou se stalo, že se ho vydal hledat, když  se dlouho skrýval v lesích.

 Vstoupil  do haly a nasál nádhernou vůni. Palačinky. Matylda je dělala vždy, když věděla, že přijde.

Opatrně  Dianu uložil do postele a vešel do obývacího pokoje, kde už na něj všichni čekali u stolu, kterému vévodil obrovský talíř jeho nejoblíbenějšího jídla.

„Asi..., asi bych měl jít." Zastavil  se ve dveřích.

„A to jako proč?" Zamračila se na něj jeho sestra a ukázala na prázdnou židli vedle sebe.

„Nedělala jsem se s nimi jen tak pro nic za nic." Zahartusila Matylda na oko. „ Tak už si sedni, chlapče, nezačneme bez tebe."