SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 8

 Ramon naposledy zakroužil očima v její tváři. Zvrátil hlavu a zhluboka zařval. 

Ztěžka padl na kolena a zaryl nehty do parket. Jeho tělo, se začalo zmítat v ukrutných křečích. Zaťaté nehty na podlaze, změněné v drápy, vytvořily deset, hlubokých rýh. 

Postavil se, roztáhl ruce a knoflíčky z jeho košile, odskákaly na všechny strany. Divoce sebou zazmítal, a jeho tělo, se začalo měnit k nepoznání.

 Uši se protáhly do úzké špičky. Brada a čelist, se mu rozšířily, a s úst, mu trčely dva ohromné tesáky. Celé jeho tělo, i obličej se pokrylo černou srstí.

Zhluboka oddychoval, jako raněné zvíře. A teprve když se přestal třást bolestí a proměna byla dokonána, se podíval na Dianu.

 Všichni se podívali. Vypadalo to, jako kdyby zkameněla. Jako kdyby zapomněla dýchat. Když k ní Ramon vztáhl ruku, zalapala po dechu, a udělala krok vzad. 

„Diano..." Zašeptal, ale ona jen zatřásla hlavou, a ustoupila o další krok dozadu, až narazila zády o zeď.

 „Nikdy bych ti neublížil." Řekl zoufalým tonem, pomalu se k ní stále přibližujíc. 

„Ne..., ne, prosím..., ty jsi..., ty jsi..." Zavzlykala a přikryla si tvář dlaněmi. 

„Tak to řekni. Zvíře. Netvor. Zrůda." S bolestí v očích, se od ní odvrátil.

 Byl si vědom toho, jak vypadá. Jak hrozivý je. Nesčetněkrát, chtěl raději umřít, kdyby měl tu možnost. Tolikrát si to přál. Konečně by necítil, tu strašnou bolest na srdci. Bolest, která byla nyní o to větší, když žena, do které se zamiloval, se od něj s hrůzou odvrátila. 

Zavřel oči. Jak mohl být tak bláhový, a doufat ve svou spásu. Jak by se mohla zamilovat do něčeho takového, jako je on? Jak si mohl jenom pomyslet na to, že by se ho nebála? Že by na něj mohla jenom pohlédnout? Natož, ho pohladit. Políbit. Nebo dokonce pomilovat? 

Raněným pohledem, zakroužil v její tváři. V jeho pohledu bylo tolik zoufalství, jaké tam už nikdo dlouho neviděl. Natáhl ruku směrem k ní, a pak ji nechal bezvládně spadnout podél těla. Otočil se ke dveřím.

„Ne..., to..., to bych nikdy neřekla." Zajíkala se Diana, jak se jí zoufale nedostávalo vzduchu. „Nikdy bych přeci neřekla, že jsi..., zvíře. Nikdy, věř mi." Dokončila sotva šeptem. 

Zastavil se, a zaváhal. Pak se na ní otočil a povzdechl si. Tak moc, tomu chtěl věřit. 

Ale dlouhá staletí samoty a bolesti, ho zcela vyléčila, z přílišného se upnutí, k jakékoliv naději na štěstí. 

Změřil si pohledem všechny přítomné. Všichni čekali, co udělá. Viděl v jejich očích i náznak naděje. Touhy a přání, aby to nevzdal. 

„Bože! Pomoz mi!" Vydechl po chvíli. Pohnul se jejím směrem, a popadl vyděšenou Dianu do náručí. Nebránila se. Jen zhluboka oddychovala. Poznal, že v sobě dusí veškeré náznaky strachu.

 Chvíli jen tak stál, s vystrašenou dívkou v náručí, a pak se beze slova otočil. Věděl, že to musí udělat dříve, než si to sám stačí rozmyslet. 

Nakonec vyběhl ke dveřím, a za chvíli, zmizel v lese.