SCHŮZKA S OSUDEM (PANNA A NETVOR) ČÁST 1

 Mladá dívka seděla u okna  honosného leč dosti zpustlého sídla a dívala se ven. Krásná, člověkem skoro nedotčená krajina. Hluboké lesy, temné hvozdy, průzračné studánky, divoké vodopády a plno divé zvěře daleko od lidí. Daleko od civilizace. A uprostřed té krásy a té samoty stál hrad. Sídlo rodiny Carnervilů.

Dívala se směrem, kde leží malá vesnice se jménem Ztracená Naděje. Hlavou jí prolétla dávná vzpomínka. Hodně dávná. Bylo to v době, kdy vesnice ještě neměla žádné jméno a název Ztracená Naděje, dostala až po té, co se stala ta strašná věc. Stalo se něco, co obrátilo život jejího bratra, i ten její úplně naruby.

Psal se tenkrát rok 1426 a byla vlahá srpnová noc. V oné vesnici se všichni ukládali ke spánku. Jen jeden mladík zamilovaný do místního děvčete, si i přes odpor rodičů postavil hlavu a rozhodl se s dívkou utéct. Byl z velmi bohaté rodiny a rodiče si nepřáli toto spojení. Ba naopak. Už mu dávno vybrali nevěstu a to co se stalo té noci, bylo toho vyvrcholením. Ten mladík byl její bratr Ramon.

Zavřela  oči při té vzpomínce a zpod víčka jí skápla slza. Ten pocit cítí stále, jako by to bylo včera, a ne před šesti stoletími. 

Uháněla  tenkrát jako o život a divoce pobízela svého koně, jen aby byla v té vesnici dříve než ona, Ramonova zhrzená a odvržená milenka Glorie. Přišla  pozdě. Celá vesnice byla v plamenech. Všude spousta jezdců v černých kápích a uprostřed toho všeho klečel její bratr, a v náručí držel mrtvou dívku.

„Proklínám tě!" křičela Glorie. Seděla na koni a neustále kroužila okolo Ramona. „Proklínám tě na věky věků. Nikdy nebudeš šťasten. Nikdy!" Byl to hrůzostrašný pohled. Oči ji planuly jako dvě pochodně, když zvedla ruce nad hlavu a něco neustále brblala nějakou cizí řečí.

„Ani živí ani mrtví. Ani člověk ani zvíře. Ani anděl ani ďábel." Jednu ruku vymrštila prudce do vzduchu a vypadalo to, jakoby všechny blesky z oblohy sjeli do jejího těla.

„Buď na věky zatracen! Ani v lidském obydlí, ani v lesích hlubokých nenajdeš mír, klid či spásu. Nikdy tě nebude nikdo milovat...!" Na chvíli se zarazila a otočila se na dívku, když  zoufale vykřikla.

„A ty..., ty se na to budeš muset celou tu dobu dívat. Ani ty nikdy nenajdeš v smrti vysvobození." Pak rukou namířila na Ramona a ten se začal svíjet v ukrutných křečích a bolestech po zemi. 

 „Ne to ne." Zavzlykala.„Musí být možnost Glorie...!" Šeptala, a s hrůzou v očích pozorovala, jak Ramon padl na všechny čtyři a křečovitě zatíná nehty do hlíny. Zvrátil hlavu a zhluboka zařval tak, že všechno živé v okruhu několika mil zalezlo do děr.

„Možnost?" zasmála se Glorie. „myslíš možnost zvrátit tuto kletbu?" Její smích se ozýval kolem jako mrskání bičem. Najednou z ničeho nic přestala a podívala se na ní.

„Nu dobrá. Jestli ho někdy bude nějaká panna milovat takhle..." ukázala směrem k Ramonovi a jí se podlomila kolena. „ jestli ho nějaká žena bude milovat i v této podobě, tak potom, bude kletba zrušena".

„Je tady." Ozvalo se najednou ode dveří, a ona  se vrátila zpátky do reality.

„Děkuji ti, Matyldo." Odpověděla  potichu, aniž by se otočila.

„Všechno bude v pořádku, děvče."

 Katarina, se podívala na starší a věčně usměvavou ženu stojící ve dveřích. Měla šedivé vlasy spletené do copu, červenou zástěru a dlouhou plátěnou sukni. Vypadala jako z jiného století. Jako by se zastavil čas a ona se zapomněla převléknout.

Usmála se na ni. Ona byla její rodina. Ona, její muž a její děti. Všichni byli jejich rodina už skoro třicet generací. Znala  její matku, babičku, prababičku až do třicátého kolena. Od chvíle narození až po jejich pohřeb. Už od pradávna si z generace na generaci předávali řemeslo kuchařky a majordoma a také to strašné tajemství, které  si nesli jejich věčným životem. Věděli o nich vše. Jako oni,  o nich.

Dívka sešla dolů do přízemí a pomalu otevřela těžké, dřevěné dveře od obývacího pokoje. Bylo tam ticho. Jen dřevo praskalo ve velikém kamenném krbu umístěného v rohu místnosti. A o něj se opíral on. Její bratr.

Stál zády k ní a rukama křečovitě svíral krbovou římsu. Bezděčně, se podívala z okna.

„Ještě mám dvě hodiny, sestřičko." Odpověděl na její nevyřčenou otázku, aniž by se otočil.„Slunce zapadne až za dvě hodiny." 

Jen němě přikývla a přistoupila k němu. „Tentokrát jsem si jistá, že je to ta pravá, Ramone. Našla jsem ji."

„A neslyšel jsem to náhodou od tebe Ket, už alespoň stokrát?" Podíval se na ní, a ona v jeho očích uviděla ty věčně šibalské plamínky.

Začala se smát jak praštěná a pak ho konečně objala. Stále je to on. Nikdy nepřestane dělat ty svoje věčné vtipy. Ani po šesti stoletích osamění a trýzně. Ani šest století utrpení, beznaděje a strašlivých muk ho nezměnilo.

„Vím, že ano, ale tentokrát se nemýlím. Uvidíš sám." Pohladila ho pohledem. Byla si tentokrát opravdu stoprocentně jistá. Nenechala  už nic náhodě a hledala všude. Po celém světě a hodně dlouho.

Věděla, že Ramon už další chybu neudělá. Že když si nebude jistý, tak už to nikdy nepodstoupí a bude raději na věky věků sám a trpět.

Je to už asi sto padesát let co to vzdal a uzavřel se do sebe. Zakázal si, se zamilovat, protože to pokaždé přineslo jenom žal, zmar a zkázu. Pokaždé, když se zamiloval a doufal ve vysvobození, tak přišla jenom smrt. Vždy dívku zardousil a zabil. Zkrátka, něco bylo špatně.

 Sto padesát let se straní lidí a většinu času tráví v lesích. A ona celou tu dobu hledá odpověď, i ji. A teď má naději, že má oboje.