VLČÍ INSTINKT 44 KAPITOLA

 Nathan se zastavil před svým pokojem, a na malý moment zaváhal. Věděl, že tam je. Cítil její vůni.

 Když se včera večer Katrin vrátila, úplně ho to sebralo. Ještě nikdy, se necítil tak na dně, jako ten večer. 

Tak rád by ji obejmul. Políbil. Rád by se jí vrhl k nohám, ale nedokázal to. 

Jeho srdce, přetékalo bolestí. Vrátila se kvůli dětem. Jenom kvůli nim. 

Svou lásku a touhu, se snažil skrýt za předstíraný nezájem a lhostejnost. 

Souhlasila s tím, že bude dodržovat jeho pravidla. Souhlasila, že bez jeho svolení, neopustí ona, ani jejich děti brány ranče. A dokonce souhlasila, že bude sdílet jeho ložnici. 

Jenže teď si nebyl jistý, jestli tím neodsoudil sebe k trýznivému mučení více, nežli jí. Ale trval na tom. Jednou je jeho družka a matka jeho dětí, tak bude spát v jeho posteli. 

Ihned po tom musel odejít. Zavřel se ve své kanceláři a celou noc a den pracoval, aby na ní alespoň na chvíli, přestal myslet. 

Jenže jeho myšlenky, se stále ubíraly jiným směrem, nežli potřeboval. Nedokázal se na práci pořádně soustředit. 

Neustále a pořád dokola, se mu v hlavě honila otázka, proč to udělala. Proč? Milovala ho přeci. Byl si tím jistý. Dokonce mu řekla své, ano. Tak proč? 

Váhavě stiskl kliku a vstoupil dovnitř. Do nosu ho hned praštila její vůně, a zaryla se mu až do morku kostí. 

Zavřel oči a tiše zasténal. Tak moc po ní toužil. Jeho pouto, se hlásilo o slovo. 

Pak zaslechl z koupelny tekoucí vodu. Zvuk otvírajícího se zipu. I to slaboulinké, a jemné zašustění, při dopadu látky na zem. 

Po těle mu přejel mráz, a hned na to ho polilo horko. Jak dlouho, se s ní nemiloval? Jak dlouho, jeho tělo trpí, potřebou se sní spojit? Jak dlouho, už neochutnal její krev? 

Zhluboka se nadechl, aby se alespoň trochu uklidnil. Nechtěl tam vtrhnout a vzít si jí. Vzít si, co mu právem náleží. Nechtěl to, ale tak moc, to potřeboval. 

Jeho vlčí pouto, ho k tomu nutilo. Žádalo si své. Tři jeho podstaty, se v něm praly. 

Jako muž, by to nikdy neudělal. Nikdy by si ji nevzal, bez jejího svolení. Ale sílilo to každou minutou. Každou vteřinou. Protože už jen její přítomnost, a vůně jejího těla, ho dráždily tak, že se pomalu nepoznával. 

Jako upír, by se ještě dokázal ovládnout. Snad. Ale jako vlk, to nedokáže. Nemůže, i kdyby chtěl. 

Síla jeho přirozenosti, ho nutila se spářit. A bylo to znovu ještě více umocněno dobou říje.

 Opatrně vzal za kliku a otevřel dveře. 

Katrin ho přes tekoucí vodu neslyšela. Byla nahá, zády k němu a skláněla se nad vanou.

Zatmělo se mu před očima. Začal zhluboka dýchat a rukou se chytl stěny za sebou, aby získal oporu. Vlk se v něm bouřil a dral se na povrch. V tom se otočila.

 „Nathane!" Vykřikla a do široka otevřela oči. 

Její tvář polila červeň a sklopila zrak. Měl pocit, že je asi v šoku, protože před ním stála nahá, a vůbec se nesnažila zakrýt svoje tělo. 

„Nechceš mi něco říci, Katrin?" Vypravil ze sebe, a nadzdvihl obočí. Neřekla nic. Jen ztěžka polkla a zachvěla se.

 „A co bys řekla tomu, kdybych se k tobě přidal?" 

Tázavě se na něj podívala, a zděšeně zalapala po dechu. 

„Na..., Nathane." Koktala a s panikou v očích se dívala, jak si sundává košili. 

„To..., to přeci nemůžeš." Vychrlila ze sebe a rozhlížela se okolo sebe, kam se schovat. „To nejde." Řekla pomalu plačtivě, když sledovala, jak si rozepíná zip u kalhot. 

„Nemusíš se bát." Šeptal. Díval se jí do očí, a u toho se svlékal. „Nestane se nic, co bys sama nechtěla." 

Jedním tahem, ze sebe stáhl veškeré své oblečení, a ve stejnou chvíli, Katrin vyděšeně skočila do vany, ve snaze kamkoliv, se před ním schovat.