VLČÍ INSTINKT 47 KAPITOLA

 Nathan se konečně odtáhl od jejího krku a zadýchaně se zadíval do její tváře. Vypadalo to, že ani nedýchá. Její bezvládné tělo leželo pod ním, jako hadrová panenka. 

Nepřítomně ji pohladil po tváři. Tak moc ji miloval. Jeho vlčí pouto ho zavazovalo k tomu, že ji nepřestane milovat, co bude živ. Nikdy. I kdyby ho tisíckrát zradila, nikdy se jí nedokáže vzdát. 

Už od prvního okamžiku, kdy ochutnal její krev věděl, že je navždy ztracen. Našel sice svoji družku. Svoji spřízněnou duši. A dokonce i cítil, že ho miluje, ale ještě stále k jejich úplnému spojení, chyběla jedna věc. 

Katrin se do něj musí označit. Stejně tak, jako on do ní. Teprve potom, bude jejich spojení úplné.

 Do té doby, jejich společenství, nikdy nepřijme Katrin, za jeho družku. A nikdy nesvolí, k jejich svatbě.

 Navštívil sice Svrchované, s žádostí o výjimku, ale jejich odpověď, ho neuspokojila. Ale byl rozhodnut přistoupit na jakoukoliv jejich podmínku. Byl rozhodnut přistoupit na cokoliv, jen když bude moci být s ní. 

Zamyšleně hladil její tvář a přemítal.

 Nepřistoupili na to, aby se vzdal kvůli ní, svého úřadu. Nebylo možné, se vyvázat z něčeho, co mu bylo souzeno. 

Ani jeho babička, ačkoliv jimi vážená, je nedokázala přesvědčit. Ale malou naději měl. Nepatrnou, kterou ztratil ve chvíli, kdy se vrátil domů, a Katrin byly pryč.

 Dlouhé tři roky se soužil její ztrátou. Trpěl. A trpěl o to víc, když si uvědomil, že láska, kterou k němu cítí, není tak hluboká, aby ji nedovolila ho opustit. 

Kdyby se k němu připoutala, nikdy by to neudělala. Protože bolest na duši, kterou cítil její ztrátou, byla tisíckrát větší, než jakákoliv bolest fyzická. 

Ta nepatrná možnost tu byla. Byla, ale když se na ní napojil, pomalu přestával věřit. 

Svrchovaní připustily tu možnost, že by nakonec výjimku, povolit mohli. Časem. 

Uznaly i to, že je jejich rodu. I její otec, se o to hodně zasloužil. Uznaly, ale stále pro ně byla nečistá. 

Ale pakliže by v ní dokázal, alespoň jednu z jejích podstat probudit. Pakliže by ona dokázala, že ho opravdu miluje a přistoupila by na očistný rituál a na zasvěcovací obřad, tehdy, by snad výjimku povolit mohli. 

Ještě jednou ji pohladil po tváři, a pak si prokousl zápěstí.

 Přemýšlel o tom, co dělat. Jak se zachová, až se probere. Ano, vzal si ji. Konečně uspokojil svého vlka a upíra v sobě, ale v srdci cítil stále stejný pocit zrady a bolesti, jako před tím. 

Jeho srdce stále přetékalo bolestí z její zrady. A co bylo horší, jeho duše, jakoby se za tu dobu obrnila proti jakémukoliv pocitu.

 Jakoby se jeho obranný mechanismus bránil proti jeho duševní bolesti tolik, že zapnul tlačítko, vypnuto. 

Jeho emoce se vypnuly, a zůstala jen živočišná touha, kterou vypnout nedokáže. 

Přiložil své zápěstí k jejím ústům. Když se jeho krev dostala na její jazyk, ucítil, jak se lehce zachvěla. 

Počkal, až se přisaje, a zavřel oči. Tak moc ji miloval. Tak moc, ale vyslovit to nedokáže. 

Jakoby se jeho mysl dopředu bránila, proti jakékoliv bolesti, kterou by mu mohla znovu uštědřit.

 Jakoby se jeho duše už dopředu obrnila před případnou ranou, která by mohla přijít z její strany.