VLČÍ INSTINKT 49 KAPITOLA

 Katrin otevřela oči. Venku už stálo slunce hodně vysoko. 

Usnula večer vyčerpaná a příjemně unavená. Znala ten důvod. Už hodně dlouho, se nespojila se svým vlkem. A stejně dlouho, se z ní nekrmil. 

Omámeně si sáhla na dvě malé ranky na krku, a pak její zrak sklouzl na prázdné místo vedle ní.

 Tak jak ji večer pomiloval a odešel, už se nevrátil. 

Vyskočila z postele a oblékla se do květovaných šatů, na ramínka. Ty měli děti nejraději. Už se nemohla dočkat, až je obejme. Tolik jí chyběli. 

Vzpomněla si na ten hrozný pocit, když je jejich otec odvedl. Jistě, měl na to právo. Věděla to. Cítila jeho bolest. Zradu a zklamání, v jeho srdci. Cítila to všechno, a tak moc ji to trápilo. 

Měla pocit, jako by jeho nitro, zahalila černá mlha. Byl opatrný. Ostražitý a podezřívavý. Pociťovala z něho touhu i vášeň, ale to co by tam chtěla tušit nejvíce, tam nebylo. 

Polkla slzu a skryla tvář do dlaní. Nemohla uvěřit, že v něm zabila všechnu lásku, kterou k ní cítil. Miluje ho. To přeci musí vědět. Nebo ne? 

Opatrně otevřela dveře a seběhla schody. Vstoupila do jídelny a rozhlédla se kolem. 

„Dobré ráno, paní." Elfrída připravujíc snídani, se na ní otočila. 

„Pan Nathan a vaše děti, tu budou hned. Mám vám vyřídit, že každé ráno před snídaní, musí váš syn, dostat svou dávku krve. Tak že se tedy trochu zdrží." Katrin jen přikývla a sklopila zrak. Cítila se pod jejím zkoumavým pohledem, jako nahá. 

„Ehm..., jsem ráda, že jste se vrátila, paní. Všichni jsme rádi. Již jsme o pana Nathana měli velký strach." 

„To ano. To si můj vnuk nezasloužil." Ozvalo se z druhého konce místnosti. 

Hilda Wolfbloodová, se na ni dívala zvláštním pohledem. Měřila si ji od hlavy až k patě, jako kdyby ji viděla poprvé v životě. 

„Proč jsi to udělala? Proč jsi odešla? Proč jsi mu neřekla, že čekáš jeho děti? Proč jsi ho nechala se tak trápit? Proč?" Naklonila hlavu na stranu. Katrin se pod jejím pohledem, rozklepaly kolena. Jen zalapala po dechu, ale nedokázala nic říci. 

„To pro tebe jeho pouto, nic neznamená? To pro tebe neznamená nic slovo, které ti můj vnuk dal?" 

„Víc, než si myslíte." Vzlykla Katrin a polkla slzu. 

Čekala, něco takového. A čekala to mnohem horší, ale přesto, ji pocity přemohly. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. 

„Musela jsem to udělat. Věřte mi. Miluji ho." 

Chvíli bylo ticho. Až po několika dlouhých vteřinách, se ozval Hildin hlas. 

„Věřím ti, děvče..., jen..., jestli ti uvěří, i můj vnuk." Řekla zamyšleně a udělala pár kroků, směrem k ní. Natáhla ruku a dotkla se jejího srdce. 

„Cítím to. Vím, že mne neklameš, ale..., nebudeš to mít lehké. Můj vnuk, zcela zatrpkl. Roky jsem neviděla na jeho tváři náznak úsměvu. Jakýkoliv cit. Celé roky jen tvrdě pracoval. Nespal, a soužil se tvojí ztrátou. To, to pouto. Nedovolilo mu ani na malou chvíli vypnout. Zapomenout. Stal se z něho tvrdý a neúprosný...." Odmlčela se.

 Bylo znát, že i jí přemohly emoce. Pak aniž by sundala ruku z její hrudi, se jí podívala do očí.

 „Nedovolím, aby se to opakovalo. Rozumíš? Už ne. A ty se připrav děvče, na to, že to nebudeš mít s mým vnukem lehké."