VLČÍ INSTINKT 50 KAPITOLA

 „Maminko, já už to umím." Volal Alex, když vběhl do dveří, s Nathy v patách. 

Oba dva se pověsily na Katrin, každý z jedné strany a dožadovaly se pozornosti. 

„Tatínek mě to naučil. A říkal, že jsem šikovný." Pištěl, radostně poskakujíc.

 Katrin musela přiznat, že už dlouho, neviděla svého syna takto šťastného. Byly doby, kdy měla strach, že o něj přijde.

 Do očí se jí nahrnuly slzy. Vrátila se mu jeho čipernost, a dokonce i barva do bledých tváří. Bylo pravdou, že díky její nezkušenosti, ho málem zabila. A možná, i díky její lehkovážnosti.

 Kolikrát si říkala, že by se alespoň kvůli němu měla vrátit. Kolikrát už byla rozhodnuta Nathanovy zavolat. A kolikrát pak třesoucí rukou, pokládala sluchátko. 

„A mě začne cvičit také. Tatínek říkal, že se musím naučit proměňovat." Přidala se nadšeně Nathy. 

 „Já..., děkuji." Vykoktala Katrin, když oba odběhly do koupelny. 

Na druhém konci místnosti stál Nathan, a celou dobu se na ně díval. Teprve když osaměli, se odvážila na něj pohlédnout.

 „Jsou to i mé děti. Nemusíš mi děkovat." Pronesl suše, a dál si ji měřil pohledem. „Zůstanu na snídani jen kvůli nim. Jen proto, že si to přejí." 

Pochopila. Dával ji tím jasně najevo, že to není kvůli ní. Nervózně přešlápla z nohy na nohu. Cítila z něho chlad a odtažitost. 

Nemohla uvěřit, že ještě před chvílí, se s ní miloval. Že se z ní krmil, a tak moc po ní toužil. 

Byla si vědoma toho, že to je její vina. Jen díky ní, jsou nyní tam, kde jsou. Jen díky ní, se k ní chová tak, jako kdyby ji nemiloval. Jako kdyby nic necítil.

Sklopila hlavu, aby zakryla slzy, deroucí se jí do očí. Nechtěla, aby viděl, že pláče. Musí být silná. Už kvůli dětem. A kvůli jejich lásce. Miluje ho přeci. A ví, že i on, miluje jí. Jen jeho srdce žalem ztvrdlo. 

Kdyby mu tak mohla říci, pravý důvod jejího odchodu. Kdyby tak směl vědět, že to Svrchovaní, poslali pětici stařešinů. Že to Svrchovaní, žádaly zkoušku jejich lásky. Že to oni si přáli, aby dokázaly sílu pouta, i přesto, že ještě nebylo dokonáno. 

Aby dokázali to, že i ona, ačkoliv jejich rodu, z jejich pohledu nečistá, si dokáže připoutat k sobě muže, jako je on.

Kdyby se mohla komukoliv svěřit, jistě by se jí ulevilo. 

Kdyby to tehdy neudělala a neodešla, věděla, že by se jí nikdy nevzdal. Nikdy, i pře to, že by ho čekal trest. Trest, který by si nezasloužil, a který by bolel oba dva. Byl by navždy zbaven svého statusu a uvržen ve věčnou samotu. Tehdy si vlastně poprvé uvědomila, jak moc důležité je pro tento rod, původ jejich partnerů. 

„Maminko. Tatínku." Na schodech se ozval dupot, a chvíli na to, se oba poslušně posadily za stůl.

 „Pojedeme dneska na výlet?" Dva páry zvídavých očí, se zadívaly na ní a pak na svého otce.

 „Říkal jsi to tatínku. Říkal jsi, že pojedeme na výlet a naučíš mě lovit." 

Aniž by čekal na odpověď, zorničky se mu rozšířily, když se podíval na svou matku. 

„Já už to umím, maminko. Tatínek mě naučil, jak se mám krmit. Ale říkal, že ještě musím cvičit. A že mě to musí ukázat názorně. A že mě naučí i lovit." Chrlil ze sebe nadšeně. 

Katrin se jen usmála. Najednou nevěděla kam s očima. Cítila, že z ní Nathan, celou dobu nespustil zrak. Jeho pronikavé černé oči, ji propalovaly pohledem, až do morku kostí. Na sucho polkla. 

„No..., když..., když to tatínek říkal." Zašeptala smířlivě. „Tak..., asi pojedeme."

Dvouhlasé, radostné zavýsknutí, jí bylo odpovědí. 

Odvážila se na něj podívat. Stále se na ni díval. Ale nedokázala z jeho pohledu vyčíst jakoukoliv emoci. Nedokázala přijít na to, co si myslí. Co cítí. Jestli něco, cítí.