VLČÍ INSTINKT 51 KAPITOLA

 Katrin se s Nathy, už asi dvě hodiny procházely po lese. 

Nathy spokojeně poskakovala okolo, a co chvíli nadšeně vykřikla, když našla další úlovek, v podobě hřibovitých hub. 

Katrin ale nedokázala myslet na nic jiného, než na Nathana. 

Po skoro tří hodinové jízdě, je zavezl do hlubokého lesa. Celou cestu, na ní nepromluvil jediné slovo. Jen křečovitě svíral volant a občas odpověděl, na nějakou všetečnou otázku dvojčat.

 Když dorazily na místo, jen vzal Alexe za ruku a podíval se na ní. 

„ Buďte opatrní. Ale nic vám zde nehrozí. Vrátíme se tak za dvě hodiny." 

To bylo jediné, co od něj po třech hodinách slyšela. Chtělo se jí brečet. Vůbec nevěděla, co má dělat. Tak ráda, by mu řekla pravý důvod jejího odchodu, ale nemohla. Tak ráda, a třeba by pak obměkčila jeho srdce.

 Najednou se mezi stromy, objevila malá střapatá, černá hlava. 

„Maminko! Nathy! Já už umím lovit." Křičel nadšeně Alex. „Ulovil jsem zajíčka. Už umím běžet rychleji než on." Radostně ji skočil do náručí.

 „Neříkej. Už to umíš?" Smála se Katrin a zatočila se s ním v kole. „Já to říkala, že jsi šikovný kluk." 

„To říkal i tatínek. A tatínek chytil rysa." Oči se mu rozšířily v úžasu a rukama naznačil jeho velikost.

 „Takhle byl obrovský! A tatínek ho chytil." 

Katrin se při pohledu na něj, musela rozesmát. Jeho nadšený výraz a hlavně znázornění velikosti zvířete, ji přišlo komické. 

„Ale neříkej. Takhle obrovský?" Alex jen zuřivě přikývl hlavou.

 Byla tak šťastná, že si v tu chvíli vůbec neuvědomila, že Nathan stojí jen pár kroků od nich a upřeně je sleduje. 

„A to ses nebál? Ani tatínek, Alexi?" Vložila se Nathy, a nadšeně poskakovala okolo bratra.

 „Viď, že jsem se nebál?" Otočil se na otce, ale nečekal na odpověď. Pak upřel důležitě svá malá očka na svou matku. 

„A taky tatínek říkal, že musím umět lovit, abych přežil. A proto mě to učí. Prý máme ve sklepě krevní konzervy, a on mi to ukáže." Významně zvedl bradu a nakrčil nos. 

„A taky říkal, že až budu velký, tak budu mít někoho rád tolik, že se budu chtít také z něho krmit." Na chvíli se zarazil a očima sklouzl k jejímu krku.

 „Máš ráda tatínka, viď, maminko?" Rozhostilo se ticho. Dva páry malých oček, se dívalo na svou matku.

 Katrin nervózně přešlápla z nohy na nohu. Neodvážila se zvednout hlavu. Cítila, že ji Nathan upřeně sleduje. 

„Já..." vykoktala, ale znala svoje děti dost na to, aby věděla, že nedají pokoj dříve, nežli dostanou svou odpověď. 

„Já..., ano. Samozřejmě, že mám. Miluji ho." Zašeptala, ale všichni tři, to jistě slyšely. 

Nahlas polkla a její tvář polil ruměnec. Najednou se cítila, jako obnažená. Děti uspokojeny její odpovědí, spokojeně odběhly, a ona s Nathanem osaměla.

 Zavřela oči. Nejraději by se propadla pod zem. Zase neřekl ani jediné slovo. Do očí se jí hrnuly slzy. 

Udělala dva kroky vzad, a pak se rozeběhla k lesu. Potřebovala být sama. Nechtěla, aby jí děti takto viděly. A nechtěla, aby ji tak viděl on. 

Vběhla mezi stromy, kde tušila alespoň malý kousek soukromí. Přes slzy neviděla na cestu. Klopýtala po vlhkém listí tak dlouho, až se jí podvrkla noha. 

S výkřikem se poroučela k zemi. Ale ještě dříve, než dopadla, ji jeho mužné paže chytily do náručí.