VLČÍ INSTINKT 52 KAPITOLA

 Katrin automaticky vykřikla. A ve chvíli, kdy jeho silné paže zabránily jejímu pádu, zalapala po dechu. 

V první chvíli, se mu chtěla vysmeknout, ale když se podívala do jeho tváře, srdce se jí rozbušilo jako zběsilé.

 Držel ji v náručí a díval se jí zpříma do očí. Držel ji jako pírko. Jako kdyby ani nic nevážila, a ani se nepohnul. 

I on, zhluboka a ztěžka oddychoval. A s každou další vteřinou, se to ještě více stupňovalo.

 Nathan na moment zavřel oči. Přemýšlel co dělat. Tak moc, po ní toužil.

Vůně jejího těla, přímo drásala jeho smysly. Přes svou stále se stupňující frekvenci dechu, už pomalu ani neslyšel šustění listí na stromech. Jeho srdce bušilo jako zběsilé. 

Miluje ho. Řekla to přeci. Ale může jí věřit? Hlavou mu prolétla myšlenka na bolest, kterou tak dlouho její ztrátou zažíval. Na bolest, která se nedala přirovnat k žádné fyzické bolesti. Kterou si ani ona sama, nedokáže představit. Nemůže, protože se k němu ještě nepřipoutala. Na rozdíl od něj. 

To on, trpěl její ztrátou po duševní, i fyzické stránce. On, protože jeho nenaplněné pouto, drtilo jeho srdce. A co bylo ještě horší, celou tu dobu, trpěl potřebou, utišit svůj hlad, po její krvi.

 Po té, co se k ní připoutal. Po té, co se z ní poprvé napil, se odsoudil k tomu, že už bez ní nikdy nedokáže žít. Nedokáže žít bez její krve.

 Potřeboval ji nyní k životu jako vzduch. Věděl už tehdy, že jakmile to udělá, odsuzuje tím sebe k velkému riziku. Věděl to, ale stejně to podstoupil, oslepen láskou. 

Jakákoliv jiná krev, ho dokáže udržet při životě. Při jeho fyzické síle. Ale ztráta krve jeho družky, na kterou se napojil, znamenala pro něj oslabení smyslů. Emocí. 

Dlouhé tři roky, se jeho city  nedostatkem živé vody, kterou mu byla její krev, postupně otupovaly. 

Ztěžka polkl a zhluboka se nadechl. Měl by ji nechat jít. Měl? 

Když po ní tak moc touží. Když ji tak moc miluje, jen to nedokáže vyslovit. Když je to matka jeho dětí. Jeho družka. Žena. Jeho živá voda. Nikdy to nedokáže.

Vzpomněl si na chuť její krve, když se z ní večer, po tak dlouhé době krmil. Bylo to jako rána bleskem. Jako kdyby dostal kůlem rovnou do srdce. Na chvíli měl dokonce strach, že nedokáže přestat. Tolik ji potřeboval. Byl jak žíznivý, který konečně našel svoji oázu.

 „Můj bože! Co to se mnou děláš?!" Procedil ztěžka skrz zuby a podíval se jí do očí. 

Byly zamžené touhou. A její srdce bilo stejně splašeně, jako to jeho. Jeho mozek, mu najednou vypověděl službu. 

Chce ho. Touží po něm, stejně, jako on po ní. Poznal to. 

Ještě jednou se zhluboka nadechl, a zahodil za hlavu veškeré své pochybnosti. Alespoň pro tuto chvíli, si přál nemyslet. 

Hladově se vrhl na její ústa. A když mu Katrin automaticky vyšla v ústrety, a vpletla mu prsty do vlasů, ztratil se úplně.

 Svou rychlostí ji přitlačil ke stromu, a začal ji zběsile líbat. Zuřivě. Náruživě. Divoce. Nevybíravě si vydobyl jazykem vstup do jejích úst. 

Jeho ruce ji hladily všude, kam dosáhl. Tiskl ji k sobě. Líbal. Vzdychal do její tváře. Sotva lapal po dechu. Připadal si jako smyslů zbavený. 

„Potřebuji tě. Tak moc tě potřebuji, že se toho děsím." Vydechl zadýchaně, a pak se najednou odtáhl.