VLČÍ INSTINKT 53 KAPITOLA

 Nathan se podíval z okna své kanceláře a zamyslil se.

 Byla už tma, všude bylo ticho. Připomínalo mu to klid před bouří. Takové zlověstné ticho, které nevěstilo nic dobrého. 

Bylo to už skoro týden od té doby, co byl s Katrin a dětmi v lese. Vrhl se tam na ní jako zběsilý. Líbal ji jak šílenec, a kdyby je nevyrušily děti, jistě by si ji znovu vzal.

 Zamračil se na svůj odraz v okně. Vůbec se mu to nelíbilo.

 Jeho pouto, znásobeno její přítomností, ho k ní táhlo stále více. Prostě ji nedokázal odolat. A při tom, se tak moc snažil. Tak moc, se bránil tomu, aby po ní toužil. 

Nechtěl ji ukázat, že je to on, kdo je v její moci. Že to on, bez ní nedokáže žít. A trápilo ho, že on je poutem připoután, a ona nikoliv. 

Od toho dne, se jí snažil vyhýbat. V kanceláři trávil dny, i noci. Zabral se zcela do své práce, jen aby na ni alespoň na chvíli, přestal myslet. 

Ale ačkoliv se jí vyhýbal, stejně ji měl neustále pod kontrolou. Věděl, kdy jde spát a kdy vstává. Kdy se sprchuje. Kdy snídá a obědvá. Slyšel, co si povídá s dětmi. Slyšel každé její povzdechnutí. Smích a dokonce i pláč. Věděl o každém jejím kroku. 

Ale přesto, nedokázal ji otevřít své srdce. Jakoby se ta černá tíha pochybností, zrady a zklamání, usídlila v jeho útrobách. Z jeho myšlenek, ho vyrušilo až zaklepání na dveře. 

„Co chceš, Johane?" Řekl skoro nepřítomně, aniž by se otočil od okna.

 Věděl, co mu přišel říci, a vůbec se mu to nelíbilo. 

„Jen jsem vám přišel říci, pane, že vaše obchodní partnerka slečna Leona Porterová, a její bratr Karl Porter, se už ubytovali." 

Nathan sevřel ruce v pěst. Nebyl zrovna teď, příliš nadšený z jejich přítomnosti, ale zítřejší obchodní jednání, bylo pro něj velice důležité. A to dokonce tak moc důležité, že museli jít stranou všechny pochybnosti, o Karově přítomnosti. 

Musel si sám sobě přiznat, že už jen při představě toho, že se Karl potká s Katrin, žárlí. 

Znal Karla moc dobře. A vlastně ho měl rád. Byl to jeho nejlepší přítel. Ale právě proto, že ho znal, věděl, že mu nikdy žádná sukně v okruhu sto kilometrů neunikla. 

Karl byl živel. Časovaná bomba. Nedělal si hlavu z toho, jestli je ta, či ona, vdaná nebo zadaná. Jestli ho objekt jeho zájmu chce. Vždycky dostal, co si umanul. Karl byl posedlý ženami. Všemi. Byl to notorický děvkař. Chytrý. Vtipný. Zábavný, a vždy připravený lovit, v jakýchkoli vodách.

 „Ehm..., Elfrída vám posílá večeři, pane." Ozvalo se ode dveří. „A od paní Hildy, vám mám vyřídit, že zítra se tomu nevyhnete. Chystá večeři a pozvala paní Leonu, s panem Karlem a několik hostů."

 Nathanovi se zatmělo před očima. Zrovna tohle, vůbec nepotřeboval. Doufal, že Katrin nějakým způsobem udrží, mimo Karlovo zorné pole. 

„Děkuji, Johane. Můžeš jít." Procedil skrz zuby, a pevně sevřel čelisti.

 Zavřel oči a unaveně si promnul čelo. Najednou měl sto chutí, běžet domů a zamknout Katrin v pokoji. Přivázat ji k posteli. Schovat ji v suterénu. Nebo lépe, odvézt ji co nejdál odtud.