SCHŮZKA S OSUDEM ČÁST 17

 Ramon se svou neuvěřitelnou rychlostí, rozeběhl lesem. 

Držel Dianino zemdlené tělo v náručí, a přemýšlel, jestli neudělal hloupost. Omdlela. Hned po té, co ji popadl, hrůzou a zděšením, ztratila vědomí.

 Něco mu ale říkalo, že to udělat má. Že ji musí tomu vystavit, protože věřil, že to unese. Miluje ho. Jen to ještě neví. Měl již tak málo času, a za nic na světě, o ni nechtěl přijít. 

V této podobě, pro něj byla ona vzdálenost maličkostí. Najednou ucítil, že se lehce pohnula a otevřela oči.

 „Nemusíš mít strach." Zašeptal, zrovna ve chvíli, kdy doběhl před svůj srub.

Postavil ji na zem, a čekal na její reakci. Diana do široka otevřela oči a zalapala po dechu. Pak udělala několik kroků vzad. 

„Kdo..., kdo jsi?" Sotva popadala dech. „Co jsi zač?" Ustrašeně se rozhlédla kolem, a pak její zrak znovu spočinul na jeho mohutné postavě. 

„Musel jsem to udělat." Řekl místo odpovědi, „David by ti nedal pokoj. Ještě dnes, by se tě snažil získat za každou cenu. A to sem prostě nemohl připustit, Diano." Jeho hlas byl plný smutku a bolesti. 

„David?..., ale jak..." zarazila se, „jak to víš..., vždyť..." Zatřásla hlavou k odporu. 

Vypadalo to, jako kdyby si potřebovala utříbit myšlenky. Viděl, jak se jí ve tváři, vystřídalo několik emocí. Od naprostého zděšení, strachu, až po zjištění a úlevu. Sám byl překvapen, z její reakce. Čekal, že se bude bát. Že bude křičet a utíkat. Čekal cokoliv, jen ne tohle.

 „Ty jsi..." přikryla si ústa dlaněmi a doširoka otevřela oči. „Ale jak..., bože!" vykřikla zděšeně a upřela na něj svou tvář. 

„Ramone?" zašeptala, a v očích se jí objevily slzy. 

„Nikdy bych ti neublížil. Nikdy..., věř mi. Ale neměl jsem na vybranou. Nemám..., na vybranou..." zašeptal, a na moment zavřel oči.

 Tak bolestivé, pro něj bylo to, že ji musí tomu vystavit. Však on sám, když se poprvé viděl v zrcadle, omdlel hrůzou. Ale zjištění, že se ho Diana nebojí, mu dodalo odvahy. 

„Vím, jak hrozný jsem, Diano. Vím, co vidíš. A tak moc jsem se bál okamžiku, až mě oslovíš, ale..., tys to neudělala." Zašeptal překvapeným hlasem. 

Cítil, jak se mu srdce rozbušilo jako na poplach. Ač byl tak ohromný a děsivý, měl pocit, že je pouhá loutka, v jejích rukou. Odsouzenec. A ona je soudce, který nad ním vysloví, nemilosrdný rozsudek. 

„Já..., dej mi alespoň pár dní, Diano. Prosím tě o to, abys mě nezavrhovala. Abys mi věřila. A budu doufat..., že snad jednou..." Podlomil se mu hlas. 

Měl chuť, padnout na kolena, a prosit ji o její lásku. Škemrat. Žadonit. Plazit se po kolenou. Udělal by cokoliv, jen kdyby ho milovala. 

„Miluji tě. Miluji tě..., a vím, že je moc troufalé, po tobě žádat totéž, ale..., dej mi prosím, alespoň naději. Prosím, Diano." Vydechl. 

Padl na kolena a sklonil hlavu k jejím nohám.