DIVOKÝ LOVEC 42 KAPITOLA

 „Nesmíš se ohlédnout. Nesmíš zaváhat, ani se zastavit. Jdi stále vpřed a nepřestávej věřit. Nic se ti nestane, Bianko. Jeho poddaní, ti neublíží. Cítí, že patříš k němu. Cítí, jeho dítě v tvém lůně, a nedovolí si nic, co by mohlo vehnat hněv, na jejich hlavu." 

Slova, která jí Jadwiga řekla ještě před tím, než vstoupila na druhý břeh, jí stále zněla v hlavě.

 Moc dobře si pamatovala místo, které jí Dragan jednou, při jeho spanilé jízdě ukázal. Místo, kde se nachází vstup, do samotného pekla. 

Nikdy si nedokázala představit, že by se tu někdy mohla ocitnout. Že by někdy mohla, byť jen jednou nohou, vstoupit na půdu samotného pána podsvětí. A že právě on, bude ten, kterého tak miluje. 

„Dragane!" zavzlykala a stále se s obavami rozhlížela kolem. 

Mrtvá krajina, bez života, beze světla a bez špetky naděje. Holé, a mrtvé stromy bez listí. Spálená a ztrouchnivělá zem. Řeka černá a bahnitá. Nebe temné a bez jediné hvězdy, která by jí ukazovala cestu.

 Prodírala se suchým a trnitým porostem, a co chvíli, prořízlo ticho, hlasité zakvílení temných běsů. Zasténání mrtvých duší a démonů. Zavytí vlkodlaků a jeho psů. 

Srdce se jí rozbušilo jako zběsilé. Ano. Poznala vytí, jeho psů. Jistě nemohl být daleko.

 Ani nevěděla, jak dlouho se trmácela nehostinnou krajinou. Den a noc, zde nestřídal svou vládu. Ale její láska a víra, jí vedla stále dál, a dál.

 Najednou zaslechla dusot kopyt a zařehtání koně. Přikrčila se za ztrouchnivělý pařez. Strachy zavřela oči a čekala, co se bude dít. 

Již nebylo cesty zpět. Nemohla, a ani nechtěla se vrátit zpátky bez něho.

 „Co tu pohledáváš?!" ozvalo se nad ní. 

Strachy se ani nehýbala. Cítila snad i teplo z dechu jeho koně, ovívající její tvář. Ale ten hlas by poznala. Vždy, a všude. Byl to on. Jistě. 

Jen tón jeho hlasu, se jí nějak nepozdával. Nebyla v něm emoce. Nebyla v něm láska. Nebylo v něm nic. 

„Víš, kde se nacházíš?! Jsi v mém království. Na mém území a nikdo, sem nesmí vstoupit, bez mého svolení." 

Jeho hlas byl studený jako led. Šlehal okolo ní, jako rány bičem. A když se odvážila k němu vzhlédnout, celá se roztřásla. 

Pán temnot. Byl přesně takový, jakého ho viděla, při jejich milování. Seděl na svém koni a jeho rudé oči svítily do tmy. Celé jeho tělo, bylo poseto rudými prstenci žil, a vypadalo to, jako kdyby hořelo. Až k ní, cítila ten žár a sílu, která z něho sálala.

 „Víš, co se stane komukoliv, kdo vstoupí na mé území? Víš, že tě mohu rozmáčknout, jako červa a jediným mávnutím ruky, tě vymazat z povrchu zemského?!"

 Bianka nahlas polkla a zhluboka se nadechla. Najednou nedokázala ze sebe vypravit jediného slova. 

Jadwiga měla pravdu. Zapomněl. Na druhém břehu, a ve svém království, je svrchovaným pánem a pozemské pocity a vzpomínky, nechal na zemi. Nepamatuje si ji. Neví, že ji miluje. A ani neví, že čeká, jeho dítě.