DIVOKÝ LOVEC 44 KAPITOLA

 Bianka pomalu otevřela ústa, ale z jejího hrdla, nevyšlo jediného hlásku. Zalapala po dechu.

 Jeho oči byli tak studené, a bez jediného náznaku jakéhokoliv zájmu, až se jí sevřelo hrdlo bolestí.

 „Já..." zavzlykala a spolkla slzu. Nedokázala zabránit přívalu slz, řinoucí se jí po tváři. 

„Ještě žádný smrtelník, se nikdy neodvážil dobrovolně vstoupit na druhý břeh," zaburácel Pán temnot.

Naklonil hlavu na stranu, a v jeho tváři se objevil zvláštní výraz. Zdálo se jí, že si ji snad i se zájmem prohlíží. 

„Tak mluv!" řekl po chvíli, o poznání klidněji, „záleží jen na tvé odpovědi, jaký osud sobě přichystáš. A rozmýšlej moudře, pakliže nechceš skončit v ohni pekelném." 

Bianka zatřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Najednou ji došla slova. Pohled na muže před sebou, ji zcela paralyzoval. 

Byl hrozivý. Děsivý a šel z něj strach. I několik postav, které se na jeho pokyn rukou, objevily v místnosti, z něj měli evidentní obavy. 

Všichni měli bledé tváře, s pichlavýma očima, které se z pod kapuce dlouhého hábitu, na ní dívali. 

„Morsusi! Konej svou povinnost!" zahřměl najednou, a zvedl se ze svého trůnu. 

Jeden z démonů, znovu dloubl Bianku do zad tak mocně, až vykřikla. 

„Odveď ji! A vykonej rozsudek!" 

Démon chytil Bianku za rukáv a mocně s ní zacloumal. 

 „Ne!" podařilo se jí ze sebe konečně vypravit. 

Nemohla dovolit, aby odešel. Ale pán temnot, již zcela ztratil zájem. Otočil se, a ona se s hrůzou v očích dívala, jak odchází. 

„Dragane!" vykřikla, a v tom jí projela tupá bolest po zásahu démonova kopí.

Automaticky se chytila za břicho. Dítě, které v sobě nosila, jakoby se probralo k životu. Tvář se jí zkřivila bolestí, když padla na všechny čtyři.

 „Přišla jsem proto, abych našla muže, kterého miluji." Vykřikla a dívala se, jak se Pán temnot zastavil. Několik dlouhých vteřin stál, a když se otočil, jeho oči zapláli jako dva uhlíky. 

„Co to říkáš?! Tady není muže, kterého bys mohla milovat!" řekl zamyšleně, ale poznal, že nelže.

 Bianka pomalu zvedla hlavu. Její zrak putoval po jeho dlouhém, černém plášti. Černých kalhotách a rozhalené košile, stejné barvy. 

„Ale ano," vyšlo z ní sotva slyšitelně, „ Vy! Můj pane!" Konečně zakotvila v jeho očích, které se zúžily, do úzké linky.

 Najednou jeho smích zaburácel místností.

 „Pán temnot, nemůže milovat. Cožpak to nevíš?!" vykřikl, z ničeho nic. 

Jednou rukou ji popadl pod krkem a vyzdvihl ji vzhůru jako pírko. Hruď se mu dmula potlačovaným hněvem, když sledoval její tvář a zlostně jí oddychoval do tváře. 

„Odveď ji zpátky, Morsusi! Hned!" procedil mezi zuby a odhodil ji stranou. 

Jeho oči dlouze zakroužily v její tváři. A pak se bez jediného slova otočil a rychlím krokem, odešel z místnosti.