SRDCE Z KAMENE 10 KAPITOLA

 „Všechno v pořádku, pane?" zašeptala Martha, a s obavami v očích se podívala na svého krále.

 Stál opřen o krbovou římsu a nehybně zíral do plamenů. 

Kolikrát již ho viděla v tomto rozpoložení? Kolikrát ho již viděla na pokraji svých sil? Naprosto zoufalého a doufajícího ve svou spásu? Nesčetněkrát, ale cítila, že tentokrát je to jiné. Tentokrát se její pán, skutečně zamiloval. 

Ještě nikdy, neudělal to co nyní. Ještě nikdy se před svou budoucí ženou neskrýval tak dlouho v obavách, z jejího odmítnutí. 

Byla u jeho narození. U jeho prvních krůčků, i první jízdě na koni. U toho, když se učil střílet kuší a bojovat jako muž. Znala jeho první lásku, i první odmítnutí. Byla u toho, když vyrostl v muže. Statečného. Chrabrého a spravedlivého. A pro ženy, velice přitažlivého. A byla také u toho, když na den jeho devětadvacátých narozenin, se stala ta strašlivá událost. 

Bylo tomu již devět století, a stále vidí tu hrůzu před očima. Ten den se konal královský ples, kde princ Rodan, měl si vybrat nevěstu.

 Odmítl tehdy paní Koru z Bamberku, načež následoval sled strašlivých událostí. Kora prince proklela, a s ním i celé království, na které se snesla věčná tma. 

Tehdy to bylo naposledy, kdy v této kdysi tak nádherné zemi, vysvitly sluneční paprsky. Z její zloby, zášti a nenávisti, vzplál tehdy celý hrad. Mnoho lidí zahynulo, a s nimi i starý král s královnou. 

Rodan tehdy bojoval o životy lidí, jak jen mohl. Mnoho z nich vynesl z hořícího hradu. Mnoho z nich zachránil, i přes velkou bolest, kterou při tom pocítil. Přes velké utrpení, které sebou nesl, až do této doby. Jeho zranění na těle, i na tváři, odsoudilo ho nebýt nikdy milován.

Tehdy Kora vyřkla svůj ortel. 

„Nedojdeš klidu. Ani ty, a s tebou celé království. Nedojdeš pokoje. Věčná tma se snese na tvou zem a ty, nikdy nepoznáš štěstí. Nepoznáš lásku. Byť každých sto let, na den přesně tohoto, pojmeš dívku za manželku. A pakliže ona nepovije do roka dítě tobě. Tvou rukou bude nucena skonati, neb celé království do ještě větší záhuby přivedeš." 

„ Neměj strach, Martho." Vytrhl ji jeho hlas ze vzpomínek, „usnula. Je v pořádku. Nedovolil bych, aby se jí něco stalo." 

„Já vím, pane. Ale otázka mířila spíše vaším směrem." 

Konečně se na ní otočil. Jeho modré oči zajiskřily jako dva safíry. Změřila si jeho tvář. I přes to zranění, zdála se jí krásná. Vídala ho takto již tak dlouho, že to vlastně ani nevnímala.

„Myslíš, že si mne může zamilovat?" zašeptal a povzdechl si. 

„Mám pocit, že již si vás zamilovala, pane," usmála se Martha, „však poznal by to i slepý." 

Rodan jen zatřásl hlavou a znovu se otočil ke krbu. Sevřel římsu rukama tak, až mu klouby na rukou zběleli. 

„Zamilovala si představu o mě. Zamilovala si můj obraz. Neviděla ještě mou tvář, a já se děsím té chvíle, až se to stane. Děsím se toho okamžiku, Martho. Cožpak..., mohla by se se mnou milovat? Mohla by mne líbat a objímat? Dotýkat se mého těla a přitom po mě toužit tak, jako já po ní?"