SRDCE Z KAMENE 11 KAPITOLA

 Martha nalila Rodanovi vína ze džbánu a uklonila se. 

„Jestli mne už nebudete potřebovat, pane, dovolila bych se vzdálit." 

„To je v pořádku, Martho. Děkuji ti." Odvětil Rodan a posadil se před krb.

 Zamyšleně upíjel ze své sklenice, a jeho myšlenky se stále vracely k jednomu, jedinému bodu. Chvíli, kdy Elisa poprvé spatří jeho tvář.

 Tak moc se toho okamžiku obával. Tak moc se děsil chvíle, až její něžné rty vykřiknou hrůzou. Žádná, z jeho předchozích manželek, se neubránila výkřiku zděšení. A každá se od něj s odporem odvrátila.

 „Ona je jiná," ozvalo se ode dveří. Martha stála ve dveřích a dívala se na něj s takovou láskou, jako by to byla jeho matka. „Vidí vaši duši, pane. Zrovna tak, jako ji vidím já." Řekla. Usmála se na něj a zmizela za dveřmi. 

Martha měla pravdu. Žádná z jeho manželek, si ho nikdy nezamilovala tolik, co Elisa do této chvíle. A to ji znal sotva pár týdnů. 

Cítil, že je ráda v jeho přítomnosti. Ale zároveň si uvědomoval, tu skutečnost, že jedna podstatná věc stále uniká její pozornosti. Jeho podoba. 

Tvář muže, kterou viděla na obrazu, byla jeho tvář. Jen ještě nezohavena plameny. I jeho ruce a hruď, byla pokryta jizvami, po tom hrozném požáru. 

Vynesl tenkrát, z toho hrozného pekla desítky lidí, i za cenu vlastního života. Za cenu, jakou by nechtěl snášet žádný smrtelník. Žádný, který by měl vyměřený čas na život, a on ho snáší celá staletí. 

Zhluboka se napil ze své sklenice a zavřel oči. Vzpomínky na tu noc, jakoby stále byli živé a zraňující. Ale ani to, Koře z Bamberku nestačilo. Proklela ho. I celou jeho zemi. Odsoudila ho k věčnému životu, bez lásky.

 A ve své zlobě a nenávisti, i vyřkla ještě děsivější slova, ve snaze si svoji kletbu pojistit, a dostát tak jeho osudu. 

Každých sto let, musel se na den přesně tomu, před devíti staletími, oženit. Dívka musela být panna. A jejich první noc. První spojení. První milování, muselo vycházet ze srdcí obou. Pakliže ne. Pakliže se tak nestalo, a dívka k němu lásku nechová. Ani touhu. A tělesný styk ten snáší pouze z povinnosti, pak jeho rukou do rána zhyne. Ale pro jistotu si zřejmě pojistila i tu možnost, že lásku přeci jen najde, a přežije jejich první milování. Pak musí mu do roka povít potomka. 

Dolil si ještě vína ze džbánu a povzdechl si. Nedovedl si představit, že by jí mohl ublížit.

 Zamiloval se. Poprvé, za svůj předlouhý život cítil něco, co ještě nikdy nezažil. Záleželo mu na ní. Bál se o ni. A představa, že by po jejich první noci, zhynula jeho rukou, byla pro něj nemyslitelná.

 Najednou nevěděl, co má dělat. Tak moc se bál, že k tomu dojde, a vyhnout se tomu nemohl. To byla téže Kořina podmínka, sic by své království, do ještě větší záhuby přivedl.

 Do teď, to bral jako nutnou daň. Smířil se s tím, pro dobro svého království. Aby alespoň v této podobě, své království udržel při životě. Dívky jako obětiny. Nutné zlo, které se muselo stát, pro dobro jeho země. 

Ale nyní? Ta představa byla pro něj nesnesitelná. Zoufale si prohrábl rukou vlasy. Co když bude jako jedna z mnoha? Co když se nedokáže přenést přes to, jak vypadá? Bude ho i přesto milovat?

 Hlavou se mu honilo tolik otázek a nezodpovězených odpovědí, že přeslechl kroky na chodbě.

 Přes svou zjitřenou mysl, přeslechl zvuk spojovacích dveří, do jeho křídla hradu. A nevšiml si plápolajícího světla svíce, blížící se chodbou k němu. 

Ani toho, že se zastavilo, u tří obrazů na stěně.