SRDCE Z KAMENE 12 KAPITOLA

 Když se Elisa probrala a zjistila, že leží na svém loži sama, rozbušilo se jí srdce. 

Její nitro zaplavil najednou neskutečný pocit prázdnoty. Cítila se s ním tak v klidu a v bezpečí, jako snad ještě nikdy v životě. 

Nikdy na ní žádný muž nezapůsobil takovým dojmem, jako on. Ačkoliv tušila, že je něco, co před ní tají, v srdci cítila, že to dělá jenom kvůli ní. Nechce jí ublížit. Byla o tom přesvědčená.

 Vyskočila z postele. Teprve tehdy si uvědomila, že je nahá. Tvář jí polil ruměnec z toho vědomí, že ji takto musel vidět.

 Zabalila se do dlouhého, bílého županu a vykročila ze dveří. Její nohy automaticky zamířily po schodech dolů a spojovacími dveřmi do levého křídla hradu.

 Temná chodba připadala jí strašidelná, ale odhodlaně vykročila vpřed. Musela ho vidět. Musela s ním mluvit. Poděkovat mu. Nestačila mu ani říci, jak moc je mu vděčná, za svou záchranu.

 Vzala ze stěny svícen, a s bušícím srdcem vykročila. Zastavila se až před třemi obrazy na zdi. Zdvihla ruku, a posvítila na první obraz. 

Pamatovala si tvář muže, kterého na ní naposledy viděla. Byl tak krásný. Mužný. Jeho modré oči zářily z jeho krásné tváře, a přistihla se, že nemůže z něho spustit zrak. 

Poodstoupila o krok, a s třesoucí rukou osvítila onen druhý obraz. Na něm tvář jakoby v oparu se ztrácela. Pak zaváhala. A s obavami zvedla svíci, i k třetímu obrazu a zavřela oči.

 Zdvihla ruku výše a zhluboka se nadechla. Tušila, že spatří něco, co jí doposavad bylo skryto. Něco, proč skrývá svou tvář, za černým šátkem. 

Nahlas polkla a konečně otevřela oči. První co spatřila, byli jeho oči. Modré, jak nejmodřejší nebe. Ruka se jí třásla tak, že plamen sotva osvětloval jeho podobiznu a mihotající světlo zdálo se býti v té tmě, ještě děsivější. Pak sklopila zrak níže, a po tváři jí stekla slza. Tak krásná tvář, byla pokryta jizvami tak strašnými, že málem upustila svícen na zem.

 „Můj bože!" zašeptala a srdce se jí rozbušilo jako zběsilé.

 Polkla slzu. První, co jí vytanulo na mysli, byla představa hrozného utrpení, které musel cítit. Jak musel trpět. Nedokázala již příval slz, více zadržet. Ta představa byla nesnesitelná. 

Najednou dostala chuť, se mu vrhnout do náručí, a poskytnout mu slova útěchy. Utišit jeho bolest a zmírnit jeho žal. 

Rozeběhla se dlouhou chodbou až k místu, kde pod dřevěnými dveřmi, tušila světlo. Pomalu otevřela a vstoupila dovnitř. 

Zaváhala, když ho spatřila sedět před krbem. Seděl zády k ní, a zřejmě jí neslyšel.

 Udělala ještě několik kroků. Postavila svícen na stolek za dveřmi a zastavila se. Srdce ji bušilo tak mocně, že byla přesvědčena, že to musí slyšet. 

„Proč jsi přišla, Eliso?" ozvalo se najednou od krbu. 

Zastavila se a nahlas polkla. 

„Já..., odpusť..., chtěla jsem..."

 „Víš přeci, že je zakázáno sem chodit. Tak proč jsi opět porušila mé přikázání?" zašeptal, ale stále se ještě neotočil. 

V jeho hlase slyšela bolest. Možná smíření, ale určitě smutek. 

„Nezlob se na mě, Rodane. Já..., chtěla jsem tě vidět." Vydechla, a sklopila zahanbeně hlavu.

 Najednou se zvedl. Pomalu se otočil a udělal dva kroky směrem k ní. Elisa stála se sklopenou hlavou, a rázem ztratila odvahu ji zvednout.

 „Chtěla jsi mě vidět? Dobrá tedy. Nebudeme to již prodlužovat," řekl zvláštním, tichým tónem hlasu, „podívej se na svého krále. Na svého budoucího manžela a muže, kterého po té, ihned zavrhneš."

 Elisa pomalu zvedla hlavu. Třásla se nyní po celém těle, a nedokázala to zastavit. Podívala se do jeho očí a změřila si jeho tvář. Zatřásla hlavou k odporu a spolkla slzu, tekoucí jí po tváři. 

„Můj bože! Co se ti stalo?" vypadlo z ní. 

Vypadal přesně, jako na obrazu. Tváře pokryty strašnými jizvami. A jeho oči byli plné smutku a bolesti, když se na ni dívaly. A to jí ranilo ještě více.